Vánoce v Rockies

Někdy v listopadu se vyskytla myšlenka strávit Vánoce lyžováním v Rockies. S tímto nápadem přišla Míša, kamarádka z práce. Naštěstí pro nás, mají s Normanem (další kolega) ve dvou pronajaté auto, takže se přidáváme k nim a 22.prosince vyrážíme směr Banff, stát Alberta.

Vzdálenost mezi Vancouverem a Banffem je 847 km a cesta má trvat necelých 11hodin. V 8 ráno přicházíme do půjčovny v North Vancouveru. Míša a Norman mají auto pronajaté přes nějakou německou stránku, která zprostředkovává půjčení aut přes další agenturu tady v Kanadě. Takže jak se dalo očekávat, i přesto, že provedli upgrade na větší auto, vyskytují se první komplikace. Čeká pro nás připravený Nissan Versa s téměř nulovým úložným prostorem. S lyžemi, snowboardem a všemi věcmi by bylo téměř nemožné se do auta vlézt ve čtyřech lidech. Týpek v půjčovně nám nakonec se slovy "No tak protože jsou Vánoce a vidím, že máte spoustu věcí...." dává klíčky k Mazdě 6, do které se vlezeme úplně v pohodě a můžeme vyrazit.Poslední zastávkou ve Vancouveru je Candadian Tire, kde kupujeme sněhové řetězy a pak už vyrážíme po Trans-Canada Highway #1 směr východ na Hope-Kamloops-Salmon Arm-Revesltoke-Golden-Banff.

Okolí Kamloops

První dvě hodiny je cesta poměrně nudná, ale když už jsme blízko Chilliwack, začínají se před námi tyčit první pořádné hory. Zastavujeme se na snídani v motelu v typickém americkém stylu a poté vyjíždíme po horské dálnici dál. Se zvyšující se nadmořskou výškou přibývá i množství sněhu. V nejvyšším bodě jsou kolem cesty několikametrové závěje sněhu. Naštěstí máme celou cestu slunečno a nesněží. Po překonání těchto "prvních" hor se krajina rázem mění v prérijní pustinu a v okolí města Kamloops už není po sněhu ani památky. Za Kamloops míjíme několik jezer kolem Salmon Arm a pořádné hory opět začínají, teď už Kanadské Rockies. Další zastávka v Revelstoke na načerpání nádrže, jídlo a výměnu řidičů. Za Revelstoke dálnice stoupá až do horského průsmyku Rogers pass ve výšce 1330 m.n.m. Rogers passu se docela obáváme kvůli množství sněhu, ale nakonec ho míjíme bez povšimnutí a znovu klesáme do Golden. Za Golden opět stoupání do Kicking horse pass (1627m.n.m.), což by měl být nejvyšší bod silnice a zároveň hranice mezi Britskou Kolumbií a Albertou, a pak už dolů do Lake Louise, odkud to je cca 50 km do Banffu.

Sulphur mountain nedaleko Banffu

 K hostelu, kde bude bydlet Míša s Normanem přijíždíme něco po 9 večerní. Cesta nám tedy trvala se všemi zastávkami necelých 12 hodin. Po check-inu nás pak odvážejí do Canmore, městečka ležícího dalších 20km za Banffem. Ubytování máme domluvené u kamaráda Jindry. Jindra pracuje v obchodě se sportovním vybavením Sports Experts. Víme, že má končit v 10 večer, ale už nevíme, že jsme po cestě překročili časové pásmo a čas se posunul o hodinu dopředu. Máme štěstí a u obchodu potkáme jeho kolegy, kteří mu zavolají, protože naše telefony mimo Vancouver a Whistler bohužel nefungují. Do 5 minut si pro nás Jindra přijíždí.

 Další den se po pozdní snídani v centru Canmore vydáváme na prohlídku Banffu. Městečko je krásně vánočně vyzdobené a je zde poměrně dost lidí. Projdeme se kolem Bow river údolím až k Bow Falls a zpátky. Počasí nám zatím přeje. Je poměrně jasno a ne úplně velká zima. Banff je totiž známý tím, že je zde poměrně mrazivo, běžně kolem -15° a méně. Večer se potkáváme s Míšou a Normanem na hostelu, dáváme večeři a domlouváme setkání v Sunshine další den.

 Banff Avenue

Na Štědrý den brzo ráno vyrážíme s Jindrou, jeho kanadskou kolegyní Elishou a známou, Australankou Sue, do lyžařského střediska Sunshine village. Kupuji si permici na 4 dny, která platí na tři areály - Sunshine village, Lake Louise a Mt. Norquai. Permice stojí 349$ plus taxa (podotýkám, že v Albertě je jen 8%, na rozdíl od 12% v BC). Kotlík vyráží poprvé na snowboard. Lyžovačka je super. Kanadské lyžování je ve srovnání s alpským docela velký rozdíl. Upravené sjezdovky se tady zrovna moc nenosí a hodně značených sjezdovek, převážně těch černých, vede lesem či neupraveným terénem. Lyžujeme s Jindrou a Elishou, zatímco Kotel se učí od Sue na snowboardu. Užíváme si zejména muld v části areálu s názvem Goat´s Eye a také sjezdovek kolem lanovky Angel Express. Odpoledne se potkáváme s Míšou a chvíli jezdíme spolu. Počasí je celý den spíše oblačné, tak bohužel ani jednou nevytáhnu foťák. Po výborné lyžovačce si jdeme odpočinout do termálů Upper Hot Springs v Banffu. Voda ve venkovním bazénu má 40° a jediná škoda je, že nesněží.

Další den vydatně sněží po celou dobu lyžování. Jedu opět na Sunshine, ale tentokrát už jen s Míšou a Normanem. Kotlík zůstává v Canmore s Jindrou a jde s ním na vánoční oběd ke Kanaďanům z práce. Lyžovačka je opět super, hlavně když si dáme pár jízd v čerstvém prašanu.

Z lyžovačky v Lake Louise

 Třetí den lyžování slibuje čerstvý prašánek, slunečné počasí a my, tentokrát jen s Míšou,  se vydáváme do Lake Louise. Lake Louise je možná tak 2-3x větší než Sunshine, ale za to o kus dál. Lyžování je úžasné. Počasí už snad ani lepší být nemůže a my si den maximálně užíváme. Po lyžovačce se jedeme podívat k jezeru Lake Louise, u kterého je obrovský hotel Fairmont Chateau. Před hotelem je na zmrzlém jezeře postavená ledová hradba a udělané kluziště. Má to tady příjemnou atmosféru. Jdeme si prohlédnout i hotel, kde nacházíme várnice s horkou čokoládou. Samozřejmě neopovrhneme, i když je to tam asi spíše pro hosty hotelu.
Další den opět Lake Louise a již čtvrtý, tedy poslední den lyžování. Nohy už značně bolí. Jízda převážně v boulích a terénu se na nás poměrně podepsala a pauzu na oběd protahujeme na dvojnásobný čas. Večer slavíme Normanovy 25.narozeniny a plánujeme program na poslední den před cestou domů. Míša s Normanem volí program s místní agenturou a bookujou si "Icewalk" v Johnston canyonu. My se rozhodujeme vydat se tam také, ale bez průvodce.

Po odbočení z dálnice na Johnston canyon jedeme ještě dalších 18km po menší cestě vedoucí divočinou. Sněhu je zde poměrně více a posléze musíme zastavit, protože nám cestu blokují dvě horské ovce, či kozy...Kdo ví...:-) Cesta je vůbec úspěšná, co se týče pozorování zvířat. Zanedlouho míjíme březový háj, kde je kůra stromů do určité výše ohlodána, což je znamení přítomností "elka", neboli česky jelen wapiti. Tři jeleni leží v trávě, ale bohužel i na můj velký objektiv 55-300mm jsou stále dost daleko.

Jelen wapiti

Johnston canyon je oblíbeným cílem turistů. Jedná se o vápencový kaňon s mnoha vodopády a divokou horskou říčkou. Turistická stezka vede skrz něj přes několik můstků a lávek. V zimě je říčka většinou zamrzlá a vznikají tak úžasné ledopády.

Ledolezení v Johnston canyonu

 Výlet si prodlužujeme ještě o další 3km k tzv. Ink pots, což jsou jezírka se studenou minerální vodou o konstantní teplotě 4°C.  Při zpáteční cestě kaňonem potkáváme skupinky s průvodcem a i Míšu a Normana. Výlet mají doplněný o mnoho zajímavých informací, horkou čokoládu, sušenky a na botách zapůjčené nesmeky. Jinak nám to přijde jako zbytečně vyhozené dolary (agentura si za toto účtuje něco přes 60$...). Po zpáteční cestě opět zastavujeme fotíme elky, kteří už se trochu přiblížili.
Ve čtvrtek ráno vyrážíme něco po deváté na zpáteční cestu. Myslím, že nikomu z nás se zpátky do města, kde ještě nepadla ani jedna sněhová vločka, nechce. Při odjezdu z Banffu nás provází polojasno a úžasné výhledy, především na majestátní Castle mountain. Při překročení Kicking horse pass už je zataženo a začíná sněžit. V Rogers passu je silnice uzavřená kvůli odstřelování lavin. Čekáme skoro dvě hodiny než náš směr může jet. Kolem cesty jsou zhruba 5 metrové závěje a v jenom místě je protější směr zcela zavelný sněhem. No prostě zima jakou jsem zažila naposledy ve Vysokých Tatrách, když jsme jezdívali na Podbanské. A to se mi možná jen zdálo, že je tolik sněhu, protože mi byly tak čtyři roky :-)
V Revelstoke se zastavujeme v jedné moc pěkné a útulné kavárně v rodinném domečku a pak už téměř za tmy pokračujeme dále. Nedaleko Kamloops nás zastavují policajti a Kotlík dostává svou první kanadskou pokutu za rychlou jízdu. Poprvé zabloudíme až, když jsme téměř zpátky ve Vancouveru. Dálnice se opravuje a značky Míšu svedou někam do Coquitlamu a jakmile se všichni probouzíme, nikdo, ani ona, neví, kde jsme.
Domů přijíždíme někdy mezi desátou a jedenáctou plni vzpomínek, odpočinutí a připravení na pracovní maraton a silvestrovské návaly lidí lačnících po donairu...Je třeba naplánovat další dovolenou....:-)

První lyžovačka

Tak jsem konečně projela své nové lyže!! V pondělí mi je Kotlík vyzvedl v servise a tak jsem mohla hned ve středeční day-off vyrazit na Cypress mountain!

Cypress mountain je ze všech tří středisek kolem Vancouveru asi nejlepší. Někteří tomu říkají malý Whistler. Středisko se rozprostírá na dvou horách - Mt. Strachan a Black mountain. Uvažuju, proč se to vlastně jmenuje Cypress mountain, když tam doopravdy žádná Cypress mountain není :-) Středisko nabízí 53 sjezdovek všech obtížností. Značení kanadský sjezdovek je trochu odlišné od alpských - začátečnické jsou zelené, středně pokročilí jezdí na modrých, pokročilí  na černých s jedním diamantem a experti na dvoudiamantových černých. Volný terén je značen oranžově. Nejvyšší vrchol - Mt.Strachan, měří 1440 m a  tím pádem je nejvyšším vrcholem North Shore mountains.

Ráno jsem vyrazila na 8 na autobus. Expres bus jezdí přímo z West Endu, zastávka je jeden blok od našeho bytu. Zpáteční jízdenka stojí 23$. Kotlík ráno vyrazil se mnou, ale kvůli počasí si plánovanou tůru odložil na další den a vrátil se domů.

Nahoru autobus přijíždí kolem půl desáté, vyrážím okamžitě k pokladně pro permici, do úschovny pronajmout si skřínku na věci a kolem 10 už jsem na svahu. Zprvu je dost mlha, takže než se ve středisku zorientuju, tak to chvíli trvá. Za hodinku se trochu rozjasňuje a mlha zůstává jen u dolních stanic lanovek. Středisko mi přijde trochu zastaralé, lanovky vypadají dost staře a vůbec tady neexistují turnikety na permice. Kontrolují se jen na dvou místech, když se jde ke sjezdovkám. Svahy jsou ale poměrně dobré, bohužel je akorát ještě spousta sjezdovek zavřených kvůli nedostatku sněhu (je tam asi 156cm). Především černé jsou nesjízdné. Věřím, že až dosněží ještě tak metr sněhu, bude to paráda. Na lyžích se mi jezdí parádně, i boty super, takže s vybavením jsem maximálně spokojená.

Na obědovou pauzu jsem si zašla do místní typicky lyžařské restaurace na polévku. Od 12 do 4 odpoledne tam měl koncert Nick Farrer, britský zpěvák a kytarista. Se svojí akustickou kytarou začal s Wish You Were Here od Floydů a pokračoval s Bobem Dylanem apod. No paráda a příjemně strávený lunchbreak :-)

Protože jsem celé dopoledne lyžovala na Black Mountain, tak jsem se odpoledne vypravila prozkoumat terén na Mt. Strachan. Tady se nachází více černých sjezdovek, bohužel opět zavřených. Počasí se značně vylepšilo a vyskytl se úžasný pohled na majestátní horu Lions, ale i na Bowen a Vancouver Island a jiné.

Pohled na Lions z vrcholku Mt. Strachan 

Lyžovala jsem skoro do čtyř. Autobus odjíždí o půl paté. Lyže jsem si dobře projela, dokonce utrpěly i pár šrámů :-(, a teď se můžu těšit na příští lyžovačku, doufám, že to bude v Kanadských Rockies... :-)

Zima je tady!

Jak se tak dívám na datum posledního příspěvku, tak jsem dva a půl měsíce nic nenapsala. Pravidelní čtenáři snad odpustí...:-)

Život ve Vancouveru se dostal do jistého stereotypu. Práce 5 dní v týdnu, 2 dny volno a tak pořád dokola. Při každé příležitosti dostat se z města vyrážíme na jednodenní výlety. Já hlavně z důvodu focení. Na konci srpna jsem si pořídila nového miláčka - Nikon D5100, který je teď mým hlavním společníkem na výlety :-) Taky proto, že už s Kotlíkem nemáme moc společného volna. Ve fotogalerii tedy přibyla spousta fotek z výletů a krásného kanadského podzimu.

První sníh na horách a pohled na marinu u Stanley parku

 Listopad končí, zítra tu máme prvního prosince, město ožívá duchem Vánoc a vrcholky hor jsou stále více a více bílé. Kolem Vancouveru jsou tři lyžařská střediska - Cyppress mountain, Grouse mountain a Seymour mountain. Momentálně už jsou všechny tři v provozu. Věhlasný Whistler Blackcomb samozřejmě také. Dnes jsem doplnila svou zimní výbavu a teď už jen čekám, kdy budu mít hotové montování vázání. Jak už to u mě bývá zvykem, tak vše dělám na poslední chvíli. Minulý týden jsem tedy byla strašně překvapená, když mi v servisu oznámili, že budou lyže hotové až 3. prosince. Jinak už bych se dneska proháněla na sjezdovkách jednoho z výše uvedených středisek.

Vybavení na zimu jsem si z největší části pořídila na Turkey Sale, což je obrovský výprodej modelů a kolekce předchozí roku, který probíhá každoročně ve Whistleru během víkendu okolo Díkůvzdání (od toho název Turkey = krocan). Krocaní slevy jsou i v obchodech ve Vancouveru, ale asi to není takhle obrovské jako ve Whistleru. Nikdy jsem snad neviděla pohromadě tolik lyží, snb, helem, rukavic, brýlí apod. :-)

Měla jsem z nákupu veškerého vybavení trochu hrůzu. Jak zvládnout za pár hodin vybrat si lyže, lyžáky, oblečení a vše ostatní. Nakonec to naštěstí proběhlo k mému překvapení velmi hladce. Spolu s Radkou a Petisem z Whistleru jsme na Turkey Sale dorazili už ve čtvrtek večer (oficiální opening byl páteční poledne). Byla jsem moc vděčná za informaci, že se to otvírá neoficiálně už čtvrteční večer. Výprodej je velmi populární a dobré věci mizí docela rychle. Oba jsou bohužel snowboarďáci, takže jsem se do suterénu s lyžařským vybavením vydala sama. První jsem zamířila na boty. Chvíli jsem vybírala sama, ale jakmile se mě ujal jeden ze zaměstnanců, tak jsem jenom seděla na lavičce a obouvala různé boty, které mi donášel. Po cca 40 minutách jsem odešla s párem Salomon Divine a nejhorší část nákupu byla za mnou. Výběr lyží byl překvapivě rychlý. Letos budu brázdit svahy na Salomon Lord. Prý nejlepší volba pro Whistler :-) Dále hůlky, pro změnu Salomon, a helma od Giro. Dvě ruce už byly málo, takže volám Petisovi, ať mi přijde pomoc. Lyže se mu líbí, tak jsem ráda, že jsem si snad vybrala dobře. Ale to se ještě uvidí na svahu. Pro tento den už nebyla síla vybírat cokoliv jiného, takže mířím k pokladně a jsem rázem o necelých 1000$ lehčí. Další den doplňuji výbavu o kalhoty Salomon, obal na lyže, rukavice a lyžařské ponožky. Bunda mi bohužel nepadla do oka žádná a na brýle už nebyly nervy. V pátek přišlo na výprodej mnohem více lidí.

Výbava po příjezdu z Turkey sale

O týden později vyrážíme na factory sale od Arc´teryx. Na doporučení Kuby přicházíme dvě hodiny před otevřením. Fronta se už ale táhne několik set metrů od vchodu. Nakonec čekáme skoro 3 hodiny než se dostaneme dovnitř. Výbava doplněna o lyžařskou bundu Arc´teryx Stingray :-) Obrovských výprodejů už mám na dlouhou dobu dost. Sice člověk pořídí vše velmi levně, ale davy lidí jsou nehorázné.

Teď už jen čekám, kdy poprvé vyrazím na kanadské svahy. Těště se brzy na další článek, který už snad bude o první lyžovačce :-)

Seattle a okolí

Čas tady v Kanadě běží neuvěřitelně rychle. Sotva jsme přijeli, tak už je za námi téměř půl rok. No nicméně je tady září, léto v Kanadě pomalu končí a my jsme si konečně domluvili společné čtyři dny volna a vyrážíme do Seattlu navštívit Kotlíkovu kamarádku Dášu, tzv. Dašiki.

Bus nám odjíždí brzy ráno, v 5:30, z vlakového nádraží Pacific Central. Městská doprava v tuto ranní hodinu ve Vancouveru trochu pokulhává, takže volíme taxi a během 15 minut jsme na nádraží. Cesta autobusem je v pohodě, staví akorát dvakrát ještě v rámci Vancouveru (Richmond, Surrey) a pak rovnou přes hranice do Seattlu. Na hranicích jsme naštěstí jediný autobus, takže nás tam zdrží akorát 10 minut. Musíme dát otisky prstů, vyfotí nás a po zaplacení 6$/osobu dostáváme do pasu razítko s povolením vstupu do USA bez téhle procedury platící do prosince tohoto roku. Po zbytek cesty dospáváme noc a brzy už se před námi rýsuje silueta Space Needle, dominanty Seattlu.

Space needle při západu slunce

V 9 hodin ráno přijíždíme na nádraží King Street Station nacházející se v centru města. Zanedlouho přijíždí Dáša, která nám vezme batohy domů a my můžeme pěkně nalehko na prohlídku města. Přidává se k nám ještě Michal, který je zrovna u Dáši taky na návštěvě.

Prohlídka města

První zastávku máme v Columbia Center - 76-ti patrovém mrakodrapu, kde se v jeho 73. patře nachází vyhlídková terasa s výhledem na celý Seattle. Cestou nahoru musíme několikrát přestupovat na různé výtahy, abychom se dostali až tam, kde potřebujeme. Michal zde naštěstí není poprvé, takže už se v budově vyzná. Vstupné stojí pár dolarů a dokonce to všichni ukecáme na studentské (student už je mezi námi jen Michal). Bohužel není dobrá viditelnost na hory, takže bohužel nevidíme dominantní Mt.Rainier, který se tyčí mezi horami za městem. Naštěstí máme v plánu si ho prohlédnout další den z bezprostřední blízkosti :-)

Posléze míříme na Pike Place Market, jedno z nejvíce turisticky navštěvovaného místa ve městě. Jedná se o trh, kde nakoupíte ryby, mořské plody, ovoce, sýry, květiny a spoustu dalších věcí, na které si jen vzpomenete. Málokdo ví (já jen díky moji sestřičce), že pod marketem se nachází zapomenutá ulička Post Alley, kde se před několika lety ujal zvyk lepit použité žvýkačky na zeď. Dnes se místu - zdi, říká Gum Wall a stalo se to další turistickou atrakcí.

Gum Wall v Post Alley

Další zajímavostí marketu je nejstarší Starbucks, který byl zachován v původním provedení. Množství lidí uvnitř nám znemožňuje vejít, natož udělat nějaké fotky...Než se naše plány s Michalem rozcházejí, navštívíme ještě společně čajový obchůdek, kde můžeme ochutnat několik výborných čajů.

Michal se od nás odpojuje a my scházíme na pobřeží směrem k molu 67. Tam se nachází slavný hotel Egdewater Inn, kde kdysi bydleli při svých turné po Americe Beatles, Led Zeppelin a další slavné rockové hvězdy. Vsadím se, že by se ještě na dně moře našly kusy nábytku, které tam tehdy Bonzo a ostatní Zeppelini vyházeli z pokojů :-)

Podél pobřeží pokračujeme až do Olympic Sculpture parku a poté odbočujeme nahoru směrem k Seattle Center, v jehož centru se nachází již zmiňovaná Space Needle a taky spousta muzeí. My máme namířeno do EMP neboli Experince Music Project, hudebního muzea. V Seattlu se psala nejenom rocková historie. Narodil se zde Jimmy Hendrix, z nedalekého Aberdeenu pochází Nirvana a z dalších kapel stojí za zmínku třeba Alice in Chains. EMP nabízí mnoho expozic - jedna věnovaná Hendrixovi, dále zrovna probíhá expozice o Nirvaně (Nirvana: Taking punk to the masses), v kytarové síni je možno si prohlédnout kytary, které byly vyrobeny za posledních 100 let atd. V interaktvní části si zkouším zahrát na bicí, basu, kytaru, klávesy a pro více zkušené rockery jsou tady i zkušebny, kde je možnost si něco zahrát či nahrát na reálné nástroje. Část muzea je věnovaná sci-fi a poslední expozice je o tom, jak vznikal Avatar.

Po několika hodinách strávených v EMP vyrážíme směrem k REI, což je síť outdoorových obchodů a tato pobočka v Seattlu by měla být tou největší v USA. Jedná se o dvoupatrovou prodejnu s lezeckou umělou skálou. Potkáváme se opět s Michalem a Kotlík si dává na stěně jednu cestu.

Poté jdeme společně najít sochu Jimmyho Hendrixe a večer míříme k Dáši do Redmondu. Večer u bazénu s vířivkou a BBQ je příjemným zakončením dne.

Ráno vstáváme tak akorát, abychom kolem desáté vyrazili směr Mount Rainier National Park.V plánu je treking v oblasti Paradise přímo po horou. Cesta z Redmondu tam trvá cca 2,5h. Po cestě se ještě zastavujeme ve vesničce Ashford, kde právě probíhá Rainier mountain festival. Kromě různých soutěží, lezecké stěny apod. je zde hlavně výprodej outdoorového vybavení. To se nám hodí a Kotlík si kupuje trekové hůlky za dobrou cenu.

Turistické stezky v okolí Paradise jsou úžasné. Mt.Rainier se majestátně tyčí nad všemi rozkvetlými alpinskými loukami, údajně nejkrásnějšími na světě. Ujdeme okruh několika kilometrů a vracíme se zpátky na parkoviště. Po cestě jsou neuvěřitelné výhledy, fotíme sviště, kteří jsou jen několik centimetrů od nás a užíváme si nádherného počasí. Nahoře se dokonce brodíme ve sněhu, ale i přesto je horko jen na kraťasy a tílko.

Mt.Rainier

Po cestě zpátky vysazujeme Michala na letišti, kde naštěstí stíhá svoje letadlo do New Yorku. Celé léto pracoval na Aljašce a teď má před sebou poslední týden ve státech.

Večer vymýšlíme plány na další den. Nějak se ovšem nemůžeme shodnout, tak necháváme rozhodování na ráno a po pár pivkách jdeme spát.

Ráno vyhrává varianta odpočinkového dne, takže po snídani vyrážíme na Capitol Hill ke hřbitovu Lakeview cemetery. Je zde pohřben Bruce Lee, jeho syn Brandon a údajně taky Jimmy Hendrix. Jak to většinou bývá, tak nikde není přesně popsané, kde uvedené hroby hledat. Víme jen, jak mají hroby Leeových vypadat. Po malé procházce rozlehlým hřbitovem se radši zeptáme dvou malých kluků, kteří po hřbitově jezdí na koloběžkách a vypadají jako místní. Samozřejmě ví a k hrobu Bruce a Brandona nás zavedou. Kde je lokalizovaný Hendrix bohužel nevědí (po pozdějším hledání na internetu zjišťuji, že se hrob nachází na úplně jiném hřbitově - tak příště...).

Hrob Bruce a Brandona Lee

Z hřbitova míříme k domu Kurta Cobaina, kde se v dubnu roku 1994 zastřelil. Kousek od domu se nachází lavička, na které sedával a na plotě domu je spousta vzkazů od fanoušků Nirvany.

Oběd si dáváme v thajské restauraci nedaleko a pak se válíme pár hodin na pláži u jezera Lake Washinghton. Poté vyrážíme do města nakupovat (zejména na popud Kotlíka), což je ovšem brzy ukončeno, protože Dáša domlouvá na večer double kajaky na jezero. Projížďka při zapadajícím slunci je velmi romantická, míříme na druhý konec jezera, abychom viděli vodní želvy. Naší lodi se ovšem nepodaří projet řasama, tak zůstáváme zablokovaní dokud se Dáša se Saulem nevrátí zpátky. Želvy tedy bohužel nevidíme a akorát se oba shodneme, že už spolu na double kajaku nikdy nepojedeme :-)

Saul, který nám vyjížďku organizoval nás poté pozve na večeři k němu domů. Na grilu nám udělá krevety s pestem a rybu. Dobrůtka největší. Mimochodem se jedná o Saula, o kterém byla natočena jedna z epizod dokumentárního seriálu Přežít!, viz epizoda Smeteni vlnami.

V pondělí ráno Kotlík odjíždí v 7:40 vlakem zpět do Vancouveru a já ještě zůstávám, abych si trochu více prohlédla město a pochodila po obchodech. Odjíždím před pátou busem zpátky. Na hranicích opět pohodička a kolem osmé jsem zpátky ve Vanu.

Fotky jako vždy na Picase: Seatlle zde a Mt.Rainier zde!

Whistler podruhé

Poslední dva týdny se mi trochu změnily šichty. Kolegyně Bahar odjela na 3 týdny domů do Turecka a já mám za ní její ranní směny od 8 do 16h. Výhodou jsou nejenom volné večery, zvýšený plat, spoustu nových zkušeností v kuchyni, ale taky mám stejně jako ona volné víkendy. První víkend nám propršelo, ale ten druhý odjíždíme do Whistleru, kde právě probíhá downhillový festival Kokanee Crankworx a v sobotu jeho nejlákavější část - Red Bull Joyride Evolution of Slopestyle aneb downhillové závody, největší svého druhu na světě.

Opět využívám Craiglist, ale tentokrát pro zajištění odvozu tam a zpět, abychom nemuseli busem. Na můj inzerát mi odpovídají tři lidé, tak si dokonce můžu vybírat v kolik hodin pojedeme :-) Ozývám se nakonec na první Mattymu a domlouváme odjezd v 11 od likáče (liquor store) na Robson street, tzn. cca 15 minut pěšky. Matthew je sympaťák z Quebecu. Jede do Whistleru fotit závod jako dobrovolník. Auto je plné. Přes Craiglist sehnal kromě nás ještě další dva lidi. Cesta trvá necelé tři hodiny, což je zhruba 2x více než obvykle. Do Whistleru míří na sobotu spousta lidí, takže se tvoří značné kolony.

Do Whistler Village přijíždíme kolem druhé hodiny odpolední a já hned volám Petisovi, kde se nachází. Petis propadl downhillovému kolu, tudíž využívá půjčovnu demo kol zdarma a do 3h jezdí. My se jdeme tedy podívat do centra, kde je spousta stánků s kolama, autogramiády jezdců a bike trialové show. Posbíráme pár plakátů s podpisy s věnováním a vyrážíme na domluvený sraz s Petisem. Musím zmínit další z náhod. Ve Whistleru se vyskytovalo tento víkend asi 25 tis. lidí. Po 5-ti minutám co jsme tam byli, za náma přiběhla naše bývalá spolubydlící Isabel...Kanada je malá, svět je malý...:-)

Závodní bikepark

S Peťou se svezeme k nim domů, kde necháváme věci a vzápětí se hned vracíme zpátky do Village, protože Peťa od 4 pracuje. Závody začínají až v 17:30. K bikeparku tedy dorazíme právě včas, abychom si našli vhodné místečka odkud budeme jezdce pozorovat.

Závody jsou úžasné. Jezdcí předvádějí úžasné triky na několika skocích a tady se to neobejde bez několika hrůzostrašně vypadajících pádů. Vítězem je jasný favorit Brandon Semenuk, místní jezdec. Na druhém místě Cam Zink, který jako jediný skočil na posledním skoku frontflip (salto vpřed) a třetí místo obsazuje patnáctiletý jezdec Anthony Messere. Musím říct, že i když mě nikdy dowhill nijak nenadchnul, tak tady se mi to hodně líbilo a opravdu to byla zábava. Dokonce bych si to někdy i ráda vyzkoušela, alespoň nějakou základní lehkou sjezdovou trať. Ve Whistleru se nachází největší bikepark na světě...

Po závodech se scházíme s Radkou a míříme z přelidněné Village zpátky do Whistler Creekside. Hospůdka Dusty´s, kde jsme seděli minule je bohužel kvůli privátní akci zavřená, tak musíme až do vzdálenější Ronald´s. Dáváme si výborné fish&chips a americký Budweiser. Ten u nás ovšem nemá moc úspěch, další pitcher (džbán) už tedy volíme radši kanadské pivo Okanagan Spring.

Co se týče místních kanadských piv, tak některé jsou opravdu moc dobré. Jako favorita z těch kanadských mám asi Granville Island z Vancouveru. Musíme ještě navštívit tamnější pivovar. Zmíněný Okanagan spring byl taky dobrý a pak není špatné ani pivo přímo z Whistleru (Whistler lager tuším...). Nejčastěji ovšem chodíme na českou Plzeň, která strčí všechna kanadská piva hravě do kapsy :-) Na doma si kupujeme plechovkové pivko Pabst.

Po návratu z hodpody otvíráme francouzské vínečko a po příchodu Petise někdy po půlnoci nepohrdneme domácí slivovicí, kterou jim přivezli nedávno rodiče. Ráno lehce bolí hlavička, ale jinak jsme v pohodě a vyrážíme na Whistler a Blackcomb mountain!

Lanovku nahoru máme díky zimním skipasům Radky a Peti levnější, ale i tak nás to ale stojí asi 37$. První vyjíždíme pod Whistler mountain. Úplně nahoru se kvůli značné sněhové pokrývce bohužel nedá, ale i tak jsou výhledy úžasné. Při jízdě nahoru vidíme první medvědy, celkem asi tři. Už se zdržujou více nahoru od vesnice a polehávají na sjezdovkách, kde si hledají různé bobule.

Pod Whistler Peak

Z Whistler mountain se lanovkou Peak 2 Peak dostáváme na Blackcomb mountain. Peak 2 Peak je něco naprosto šíleného. Jedná se o lanovku, která visí nad údolím mezi oběma horama a několik set metrů se kabinky pohybují na laně bez jediného sloupu.

Peak 2 Peak Gondola

Od stanice lanovky na Blackcombu se necháváme vyvézt autobusem na další lanovku a odtud na Seventh Heaven (Sedmé nebe) - oblast střediska, kde se na ledovci ještě stále jezdí. Je tam postavená spousta snowparků. Většina z nich se už ale balí, protože i tady se za pár dní s ježděním končí.

Před jízdou dolů se ještě stavujeme na výbornou brokolicovou polévku u stanice lanovky. Tady budu asi chodit až budu v zimě ve Whistleru lyžovat. Naposledy se kocháme pohledem na celé středisko a hory. I když už je velká část sjezdovek bez sněhu, je vidět, jak je celé středisko obrovské. Představte si to největší alpské středisko, co znáte a ještě ho tak minimálně 5x znásobte a máte Whistler - Blackcomb, největší kanadský zimní resort.

Po zpáteční cestě dolů opět vyhlížíme medvědy. Na jednom z posledních sněhových polí na jinak už zelené sjezdovce všichni vidíme černý flek. Nikdo nic neříka, protože nechceme být za blázna, že si myslíme, jestli to náhodou není medvěd. Jakmile jsme blíže, černý flek se pohne a my všichni vykřikneme: "MEDVĚD!!" Válí se tam na sluníčku na břiše a chladí se o sníh. Opravdu nádherný obrázek. :-)

Lanovka z Blackcombu vede do Upper Village, což je část Whistleru s těmi nejluxusnějšími hotely. Procházíme se uličkou farmářských trhů a vyrážíme k autu. Petis zase spěchá bohužel na 4 do práce a my se s Radkou vydáváme pro plavky a na koupačku k Alta lake. Po slunění u jezera se jdeme najíst do nově otevřené pizzerie Creekbreads. Dělají tam opravdu výbornou pizzu, možná jednu z nejlepších, co jsem kdy jedla.

Odvoz máme domluvený na 9 od benzinky. Matthew má trochu zpoždění a nakonec čekáme asi 20 minut. Nečekaně u nás zastavuje auto a někdo na mě z něho mává. Vyskakuje moje bývalá kolegyně z Donairu Bianca a nadšeně mě zdraví. Vtipné je, že kdybych tam neseděla s Kotlíkem, tak si mě ani nevšimne :-) Bianca nedávno skončila v práci a míří do Toronta. Cestou tam si udělala krásný roadtrip přes kanadské Rockies.

Nakonec jsme kolem 11 večerní doma a máme před sebou další pracovní týden...

Svět je malý...a o náhody v něm není nouze...:-)

Příhoda první

První z náhod už začala na schůzce účastníků programu Zažijte Kanadu na kanadské ambasádě v Praze. Schůzka se konala někdy v první půlce března. Vydali jsme se na ni oba, abychom se dozvěděli spoustu důležitých informací od lidí, kteří už se z Kanady vrátili. Hned v šatně jsme se potkali s Kubou a Bárou, které Kotlík zná z Hannibalu, outdoorové prodejny nedaleko Hudy Sportu na Slezské.
Kuba s Bárou přiletěli do Vancouveru v půlce května, asi měsíc a půl po nás. Kuba má strejdu, který kdysi emigroval do Kanady a žije v Severním Vancouveru. Bára nakonec začala pracovat se mnou v Donairu, takže tam přibyla další Češka.
Krátce po našem příjezdu jsme se na jeden z výletu vypravili do Cypress fall parku, obhlídnout místní boulderingovou oblast. Hned u prvního z bouldrů jsme natrefili na slovensky mluvící rodinku. Dcera se pokoušela o některé z bouldrů a rodiče ji v tom očividně podporovali. Dali jsme se s nimi do řeči a zjistili jsme, že tady emigrovali před 25 lety a žijí v Lynn Valley. Dcera Míša už se v Kanadě narodila a je nadšenou lezkyní.
Kuba s Bárou se přes strejdu dostali k hlídání baráku slovenské rodině, která odletěla na 3 týdny na dovolenou na Slovensko. No a shodou okolností jsme zjistili, že se jedná o ty stejné Slováky, které jsme tehdy potkali na bouldrech...

Příhoda druhá

Asi před měsícem dostal Kotlík kontakt na jistou Žanetu, kamarádku jeho známých, která měla přiletět do Vancouveru. Zkontaktovali se na facebooku, kdyby Žaneta potřebovala nějaké důležité informace ohledně pobytu tady.
Pár dní na to se v Donairu objevila nová zájemnkyně o práci, další Češka - Žaneta. Místo ji bylo doporučeno kamarádkou, která tam loni pracovala. Protože se zrovna hledali noví zaměstnanci, tak Žanetu po dobrých zkušenostech s Češkama hned vzali. Žaneta posléze přivedla i kamarádku Míšu, takže momentálně už nás pracuje 6 holek z ČR. A to jsem se chtěla zdokonalovat v angličtině....:-D
No nicméně, když jsem se tehdy doma zmínila, že máme v práci novou Češku jménem Žaneta, tak se Kotlík nestačil divit, protože samozřejmě vyšlo najevo, že se jedná o tu stejnou Žanetu, která ho zkontaktovala.

Příhoda třetí

Jak jsem se zmínila v předchozím článku o Monice a Alešovi, tak se tohle setkání také neobešlo bez náhod. Při sestupu z Mt. Gardner jsme se s Monikou daly do řeči a samozřejmě došlo i na obvyklou otázku - "A co jsi studovala?". Můj obor je hodně neobvyklý, takže když jsem odpověděla - "Požární ochranu", tak se na mě okamžitě otočila a zeptala se "Ségra studovala to samé...Neznáš Editu???". No samozřejmě, že znám Editu. Edita je moje spolužačka a kamarádka z vysoké. Byly jsme spolu ve skupině celých šest let :-) No a najednou potkám její sestru na Bowen Islandu v Kanadě!!! :-)

Doufám, že tady budou příhody ještě pokračovat. Začíná mě bavit, jak je svět malý...:-)

Tak a je to tu, mám další historku:

Příhoda čtvrtá

Tak se jednou bavím s kolegyní Biancou z Německa a ptá se mě, co mám za školu. Teda poté, co se díví, že už mi je 26 let a mám vystudovaného inženýra. Tipovala mi 22...:-) Když řeknu, že požární ochranu, tak mi odvětí: "No zrovna se k nám na barák nastěhovalo pár Čechů a jeden z nich říkal, že má to samé. Že prý končil letos...". No pár lidí z nižšího ročníku znám z výcviku, většinu od vidění, tak se domnívám, že bych ho mohla znát. Bianca si ovšem bohužel nepamatuje jméno, ale podle popisu mě napadá pouze jediný člověk, který by jel po škole do ciziny - bývalý spolužák Radim, který kvůli nějaké zkoušce opakoval a nakonec s náma nekončil. Okamžitě si ho přidávám na facebooku, abych zjistila, že to je opravdu on...
No a z toho vyplývá, že Vancouver je velmi malý a pokud se zde vyskytne někdo, koho známe nebo s ním máme společné známé, není možné, abychom se nepotkali...:o)

Bowen Island

Předpověď počasí vypadá hodně slibně a já mám zase v neděli volno. Plán je jasný - výlet na Bowen Island. Bowen Island je ostrovní obcí patřící k Metro Vancouver (metropolitní území obklopující město Vancouver), která má asi 3,5 tisíce obyvatel. Leží 2o minut plavby trajektem z Horseshoe Bay - obce nedaleko West Vancouveru. Musím tady podotknou, že West Vancouver neboli Západní Vancouver je nejbohatší oblastí snad v celé Kanadě.

Trajekt na ostrov jezdí z Horseshoe Bay téměř každou hodinu. Jízdenka stojí 10,20 a je zpáteční (resp. při jízdě nazpět z ostrova už nikdo lístky nekontroluje). Z původního plánu jet trajektem v 9 sejde, protože se nám nechce vstávat, ale vyrážíme na desátou. Bohužel nám expres bus do Horseshoe Bay akorát projede kolem zastávky, tak musíme jet normálním, který stojí skoro všude a tak přijíždíme k terminálu 9:58 a na loď už se nedostaneme. Možná si říkáte, proč nám ten expres bus ujel, resp. projel...No tady to funguje tak, že pokud je autobus plný, tak se mu rozsvítí vepředu tam, kde běžně bývalo "GO Canucks GO", "Sorry, bus full" a nezastavuje na žádných zastávkách. Nejsme v Ostravě ani v pražském metru, takže lidi se tady v dopravních prostředcích neumí mačkat, proto se stává, že je bus plný, i když doopravdy plný není a dva lidi by se tam úplně s přehledem vlezli.

V Horseshoe Bay

Nevadí, nakonec odjíždíme trajektem v 11h. Plavba trvá přibližně i s vyloděním cca 20 minut. Ve Snug Cove míříme nejdříve do místního infocentra pro nezbytnou mapu a vymýšlíme plán dne. Kolem laguny k jezeru Killarney a poté nahoru na Mt. Gardner, což by měl být nejvyšší vrchol ostrova. Po cestě k jezeru míjíme sádky, rodinku chytající hady a taky bikepark, z kterého je Kotlík úplně nadšený a lituje, že nemá své downhillové kolo.

Killarney Lake

Jezero obcházíme částečně jen z jedné strany a odbočujeme k Gardner Harderer Trail, který vede na oba vrcholy Mt. Gardner - jižní i severní. Převýšení je kolem 600 metrů, vrchol má v přepočtu něco kolem 730 m.n.m. Stezka vede převážně lesem. Turistické značení je mizerné. Kanaďani by se měli hodně co učit od nás. V jednom místě, kdy stoupáme po strmé pěšině nahoru, zjišťujeme, že jsme mimo značku. Nechápeme, kde jsme špatně odbočili, ale musíme se vrátit z kopce kousek dolů a díky protijdoucím turistům nalézáme správnou stezku. Výstup nahoru nám trvá něco kolem dvou hodin. Jižní vrchol je trochu zklamáním, protože kromě kamenného mužika, zde není vůbec nic, jen palouček v lese a žádné výhledy. Po nezbytné vrcholovce nás dochází mladý pár a kupodivu na nás začnou mluvit česky. No jo, tady jsou Češi opravdu všude.
Na severní vrchol už tedy míříme spolu s Alešem a Monikou ze Severního Vancouveru. Druhý vrchol už stojí za to. Ze dvou dřevěných heliportů jsou nádherné výhledy jak na Vancouver, tak na druhou stranu směrem na Squamish a Whistler. Počasí je luxusní.

Severní vrchol

Z vrcholu scházíme na druhou stranu na hlavní silnici vedoucí do Snug Cove. Po ostrově jezdí malý bus ze Snug Cove do Bluewater. Bohužel, ale zrovna žádný nejede, tak se vydáváme po silnici pěšky a zkoušíme stopovat. Máme štěstí a po čtvrthodince se Alešovi podařilo stopnout ochotnou paní, která nás zavezla až k trajektu, i když tam vůbec neměla cestu. Můžeme si tedy zapsat do deníčku první kanadskou zkušenost s autostopem! :-)
Na trajekt čekáme asi 20 minut. Já si dávám v místním stánku výborný BBQ Burger, Kotlík jeho oblíbený hotdog. Týpek za grilem je sympaťák a vypadá jak Krokodýl Dundee :-D V Severním Vancouveru se loučíme s Mončou a Alešem a míříme do Lynn Valley ke Kubovi a Báře, kteří nás pozvali na večeři - lososa na grilu. Krásný den je zakončen příjemným večerem a kolem 1. hodiny ranní jsme zpátky doma :-) A ráno hurá do práce...

Fotky jako vždy na Picase - ZDE!

Vancouver Aquarium

Tak a je tu další neděle a další společný day-off. Počasí tentokrát moc slibně nevypadá, tak volíme návštěvu Vancouverského akvária, které je údajně druhou nejnavštěvovanější atrakcí v Kanadě. Hádejte, co je tou první ;-)

Aquarium se nachází ve Stanley parku, což máme momentálně z nového bytečku kousek i pěšky. Protože se nám ale nechce, tak jdeme na bus č.19, který nás zaveze až skoro tam. Musím zmínit, že tady o nedělích můžou na jednu průkazku jezdit dva lidi. Pokud teda někam cestujeme v neděli, tak můžem oba na Kotlíkovu průkazku, protože já už si svoji nekupuju, když chodím do práce pěšky :-)

Vstupné pro dospělé je 21$ (studenti 16$). Pokud se Vám to zdá hodně, tak za to, co akvárium nabízí, je to podivně málo :-) První vyrážíme do "Tropic zone". Akvária s tropickými rybičkami, obrovské karety, žraloci, mořští koníci a jiné. Tady ovšem musíme podotknout, že tropické akvárium, které jsme viděli na podzim v Monaku bylo hezčí. Z tropické zóny volně přecházíme do dusného a vlhkého Amazonského pralesa, kde volně poletují barevní motýli a papoušci. Kolem kajmanů se vracíme zpět do tropického moře a pozorujeme chvilku žraloky a karety v obrovském akváriu, které je neustále obklopené davem dětí.
Další částí je pobřeží Britské Kolumbie (Treasures of BC Coast). V jednotlivých akváriích je ukázáno, jak to vypadá pod hladinou oceánu na určitých místech na pobřeží Pacifiku a co tam žije. Asi nejzajímavější je venkovní část s pavilonem Canada´s Arctics, kde jsme poprvé v životě mohli na vlastní oči pozorovat Běluhy mořské.

Běluha mořská

V obrovském bazénu plavou čtyři krásné bílé velryby a máme možnost je pozorovat z venku nebo přes prosklenou stěnu bazénu z pavilonu. Musím říct, že Běluhy jsou ještě roztomilejší než delfíni. Byly úžasné. Jsou hravé, pořád se točily jako vrtule a promenádovaly se před sklem. Venku jsme si počkali na show s běluhama, kde se předvedly, co všechno umí.

No není to rozkošné? :-)

Poté jsme se šli podívat na delfíní show. Dva delfíni předvedli klasické kousky, ale taky to bylo moc pěkné. Venku jsou ještě lachtani a vydry. Rozkošné mořské vydry jsou taky docela populární, takže jsme s k bazénu ani nedostali.

Delfíní show

Po pavilonu žab, hmyzu a pavouků jsme prohlídku uzavřeli filmem Shallow seas ve 4D kině, jediném na západním pobřeží. Kdo neví, co je to 4D, tak je to 3D film s efekty uvnitř kina. Každé sedadlo je vybavené vším možným, co na vás v průběhu filmu působí. První z efektů jsme na vlastní kůži pocítili už při reklamě, kde delfín dopadl do vody a na nás vystříkla ze sedadla voda. Pak nastaly různé vibrace sedadel, při potopení kamery do vody se v sále objevilo spoustu bublinek. Nejvíce se diváci lekli, když při záběrech mořských hadů vlnících se pod hladinou všechny něco ze sedadla bodlo do zad. Spršku jsme dostali během filmu asi 4x a taky v sále začal najednou foukat studený přímořský vítr. No nezapomenutelný zážitek a skvělá perlička na konec :-)

Fotky ZDE! A video od běluh ZDE!

Diez Vistas

Po dlouhé době vypadá počasí na můj day-off slibně, tak vyrážíme směr Port Moody k jezeru Buntzen lake. Port Moody je část Coquitlamu, což je město patřící k Vancouveru, které leží v zóně 3 městské dopravy. Cesta je poměrně dlouhá. Z Hastings na Granville busem č.160 až do Port Moody nedaleko vlakového nádraží a pak malým busíkem C26 do Anmore. V cédvacetšetce s námi jedou ještě dva chlapíci mířící k Buntzen lake stejně jako my. Řidička nás tedy ochotně zaveze až na nejbližší zastávku od jezera, i když tam její trasa normálně nemá vůbec vést. Takže za necelé dvě hodinky od opuštění bytečku vyrážíme na trek Diez Vistas vedoucí po kopečcích nad jezerem.

Jeden z výhledů

Diez Vistas znamená ve španělštině "Deset výhledů". Jedná se o turistickou trasu vedoucí od jezera prudce nahoru do kopců, resp. kopečků. Nic extrémně vysokého to ale není. No a název stezky vznikl podle mnoha výhledů, které se vyskytují během trasy. Výhledy jsou zejména na Indian Arm, Deep Cove a Vancouver. V jednom místě stezka odbočuje na tzv. Punta del Este - Východní bod, odkud je krásná vyhlídka na Buntzen lake.
Nakonec je vyhlídek asi 13. Od čtvrté jsou značeny no.1 - no.10. Některé z nich jsou úžasné, jiné méně a z některých nejde vidět skoro nic. Výlet to byl ovšem nádherný a konečně jsme šli nějaký trek, kde nebyly davy dalších turistů :-)

Buntzen lake

Na zpět volíme cestu podél jezera, kde už je tedy lidí poměrně více. Jezero je hodně využívané k rekreaci. Na hladině je spousta kajaků a lodiček a občas potkáváme na břehu rybáře. Bohužel mě docela chytlo koleno, tak z plánované zacházky k menšímu jezeru Sesamat lake sejde a míříme zpět na autobus.

Fotky z tohoto úžasného výletu ZDE.

HANNIBAL vs. HUDY sport 5.6.2011

GROUSE MOUNTAIN 1281 m.n.m.

Píše se kanadský hvězdný čas 5.6.2010 šest hodin ráno a pan Kotel se probouzí, otvírá mapu a plánuje si cestu na místní kopce. Vybral jsem si nejznámější místní kopec jménem GROUSE MOUNTAIN 1281 m .n .m.

Kopec je to sice malý, ale je známo, že tady ve Vancouveru vše začíná od moře, takže převýšení na tomto malém kopci bylo devět set metrů hi hi hi.

Zabalil jsem si potřebné věci, dostatek jídla a pití a vyrazil jsem směrem na SEA bus. Cestou posílám textovou zprávu Kubovi a Báře, jestli se nechtějí přidat na nedělní TRIP. Kuba a Bára jsou kolegové outdoorového prodeje z Prahy. Obratem mi zavolali, že zrovna vstávají a ať přijedu k nim, že se nějak domluvíme. Jelikož už měli něco naplánované, tak jsem je musel trošku přesvědčit, aby si rozmysleli, co budou dělat o nedělním dni. Dlouho mi to netrvalo, protože Kuba s Bárou se zachovali jako správní HORALI a shodli jsme se na plánu, že vyrazíme na Vancouverský vrchol. Takže rychlá akce poslední balení nutných věcí do batůžku a rychlý přesun na bus směrem na GROUSE MOUNTAIN.

Když jsme dorazili pod úpatí kopce, tak jsme zjistili, že cesta vzhůru jménem BCMC je uzavřená kvůli nebezpečí pádů lavin atd., což jsme trošku nepochopili, když celý kopec byl bez sněhu, krom vršku teda :o) Tak jsme se zachovali jako správní Češi a šli jsme o kousek dále, kde byla druhá cesta jménem LARSEN, která byla otevřená, takže hurá vzhůru na vrchol. Musím za sebe říci, že jsem okusil poprvé cestu na vrchol skoro od moře a musím říci, že převýšení devět set metrů mi nedělalo moc dobře, takže jako vždy pan Kotel byl brzda, ale cca za dvě hodiny jsme dosáhli ski areálu Grouse Mountain, kde jsme dali pauzu na menší jídlo z Donairu a pak už jen posledních cca sto výškových metrů na vrchol.

Když jsme dosáhli vrcholu GROUSE MOUNTAIN tak jsme se docela shodli na tom, že toto je snad první z ošklivých vrcholů, co jsme viděli :o), ale fotky jsou zajímavé. Z vrcholu dolů jsme zvolili lanovku do ski areálu a tam jsme se koukli ještě jednou na medvídky GRIZZLY a pak hurá na WORLD FAMOUS LUMBERJACK SHOW, což je vlastně dřevorubecká sranda akce, kde jsme se solidně opálili a nabrali nové síly na cestu zpět dolů. Když dřevorubecká show skončila tak jsme museli docela rychle sejít dolů, aby Kuba s Bárou stihli domluvenou nedělní večeři o páté :o) Zvolili jsme rychlejší a strmější cestu dolů, což jsme stihli docela rychle, ale mělo to trošku své následky ve větší bolesti mých nohou, které rozhýbávám ještě teď. Autobus nazpět jsme stihli přesně na čas. Tam naše cesta končila, museli jsme se rozloučit a každý jsme se rozjeli svým směrem domů, ale nebojte se v hlavě už mám-e další cestu na ostatní místní kopce…

… Kotel

Stěhování!!!

Hledání nového bydlení nebyla vůbec sranda. Byty, které se líbily, byly buď moc drahé nebo obsazené někým jiným. Již zmiňované bydlení ve Stratmore Lodge nakonec nevyšlo, i přestože manažerka byla Češka a zdálo se, že nám to klapne. O pár dnů později, v neděli, jsem na Craiglistu natrefila na inzerát o pronájmu garsonky na Pendrell a Bute, tedy naproti Stratmore Lodge a asi dvě minuty od práce.
Hned v pondělí jsme vyrazili na prohlídku. Manažerka Maria z Rumunska vyvěsila inzerát právě tu neděli, tak to vypadalo, že jsme první, kdo se přišel podívat. Jednalo se o nově zrekonstruovaný apartmán v osmém patře 16-ti patrového domu s vyhřívaným bazénem v přízemí. Byteček se nám moc líbil, tak jsme ihned projevili zájem. Cena byla stále v relaci, kterou hodláme do bydlení investovat, takže jsme se nemuseli ani dlouho rozhodovat. Je tam nový sporák, lednička, podlaha a vestavěná skříň...
Marii jsme se očividně zdáli sympatičtí, takže s námi hned sepsala aplikaci a i přesto, že se ji náš plat nezdál adekvátní tomuto bydlení, rozhodla, že nás vezme. Večer jsem ještě musela donést deposit - polovinu nájmu, a smlouva byla podepsána.
Byt byl poslední měsíc neobývaný, takže po dokončení všech prací na jeho rekonstrukci jsme si mohli vyzvednout klíče a začít se stěhovat. Klíče jsme dostali 26. května a postupně jsme si během čtvrtku, pátku a víkendu dovezli veškeré věci ze starého bytu. Do Kanady jsem přiletěla s jedním batohem a po dvou měsících jsem převezla věci na 3x...asi moc jídla nebo to bylo tím, že jsem tentokrát nevakuovala :-)
Přes Craiglist jsem sehnala pár kusů nábytku za dobrou cenu. V sobotu jsme si jeli vyzvednout dva "ikeácké" stolky, které jsme převáželi busem, ale byly lehké a nic velkého, takže žádný problém. V sobotu večer jsem objevila inzerát na jídelní stůl i se židlema, tak jsem hned zkontaktovala pisatelku inzerátu Ivanu a domluvili jsme si prohlídku a případné vyzvednutí stolu na neděli. Jedná se o IKEA stůl Leksvik s vyklápěcími bočnicemi, které stůl rozšiřují pokud je potřeba. Původní cena 169 CAD, nabízen za 50 i se dvěma židlema zdarma.
V neděli ráno balíme poslední věci na starém bytě, uklízíme a vyrážíme směr West End do nového. Adresa vyzvednutí stolu je asi 6 - 7 bloků dále po Bute street, takže opět jdeme stůl vyzvednout pěšky...Jsem si říkala, jestli Ivana nebude nějaká Češka, Polka nebo Ruska podle jména, ale ne - přichází nám otevřít Indonésanka. Stůl je v poměrně dobrém stavu a židle dostáváme rovnou tři...:-) Odnos je trochu větší oříšek, stůl se musí rozložit na nohy a desku. Takže nakonec to vypadá tak, že já nesu nohy stolu přes rameno (představte si stůl bez desky a já uprostřed) a tři židle v druhé ruce. Kotlík nese těžkou desku stolu na hlavě!!! Nést něco na hlavě je jeho oblíbené, už tak nesl i větší z těch malých stolků :-)
Odpoledne trávíme nakupováním v IKEA - nádobí, pár drobností atd. Koupě postele nakonec neklapne, protože ji nemáme jak odvézt. Dneska tedy naposled spíme ve starém a zítra jdeme koupit karimatky, abychom aspoň provizorně mohli spát na zemi :-)
Už se samozřejmě moc těšíme, žádní ukňučení psi, zima v pokoji a daleko do práce :-) Fotky dodáme hned, jak to bude aspoň trochu zařízené :-)

Kdo hledá, najde...

Už jsem dlouho nic nenapsala a Kotlíkovi se tady psát asi nechce, takže...co je nového? Kotlík od minulého týdne konečně pracuje :-)
Hledání práce trvalo skoro měsíc. Několik neúspěšných telefonických rozhovorů, nějaký ten pohovor atd. Odpovídali jsme na inzeráty, kde hledali myče nádobí, kuchyňské pomocníky, pomocníky truhláře, tesaře, pokrývače, malíře apod. Jednou jsem mu domluvila dokonce pohovor v jedné pizzerii přes kamaráda jednoho z mých šéfů Sama. Bohužel to ztroskotalo na angličtině.
Ke konci dubna už to vypadalo, že se blýská na lepší časy. Mailem ho zkontaktovala jistá Gabriela z velké pekárny - cukrárny Trumps, která se nachází asi 12 minut busem od našeho bydlení. Byla to pozice myče nádobí. Nakonec byl pozván na training, takže se zdálo, že to konečně klapne. Dvě hodiny ho nechali mýt nádobí a pak ho vystřídal jiný uchazeč. Dvě hoďky zaplacené dostal - 10,50/hod, takže prvních 21 CAD na ruku. Bohužel se už nakonec nikdo neozval.
Zhruba pár dnů na to ho zkontaktoval jeden z "carpentrů" Laurence a po mailové konverzaci, kterou jsem samozřejmě vedla pod Davidovým jménem já, se ozval telefonicky a domluvili si pohovor v nedaleké kavárně. To taky bohužel neklaplo, zase angličtina...:-(
Každodenní obcházení všech možných míst, kde nabízeli práci nakonec přineslo růže a Kotlík byl pozván na pohovor na pozici myče nádobí v Gramercy Grill. Rovnou si ho tam nechali, takže od minulé středy pracuje odpolední směny od 3 odpoledne, pondělí až pátek. Juchůůů. :-)

Co je jinak nového - hledáme si nové bydlení. Chceme garsonku někde v centru Vancouveru, nejlépe West End, což je oblast, kde pracuji. V současném bydlení už jsme težce nespokojení. Poslední dva týdny se věnuju obvolávání inzerátů a obcházení bytů. Ceny se pohybujou od 800 CAD. Ve čtvrtek jsme objevili pěkný byteček v budové 100 let staré - Strathmore Lodge. Paní manažerka Hana - češka, která emigrovala do Kanady před 25 lety. Trochu jsme doufali, že by toto mohlo klapnout, ale zatím se neozvala, tak uvidíme. Vyplnili jsme aplikaci jako vážní zájemci, tvářila se, že máme docela velkou šanci bydlení získat, ale teď to vypadá, že to asi neklapne :-( Ale ještě to není zcela ztraceno.

Deep Cove

Tak to vypadá, že budu mít většinu nedělí day off. Prvního května je tu a je to dnes měsíc od té doby, co jsme odletěli z ČR, a taky po pěti dnech v práci mám volno :-)

Vyrážíme něco po 11 dopoledne směr Severní Vancouver. První zastávka je MEC, již zmiňovaný outdoorový obchod, kde si chceme koupit turistickou mapu okolí, ale bohužel je vyprodaná. Tentokrát míříme do Deep Cove, což je část Severního Vancouveru na břehu zálivu Indian Arm. Tato oblast je vyhlášená lokalita windsurfistů, seakajakářů a jachtařů. V létě je to pravděpodobně vyhlášená lokalita i pro koupání.

Deep Cove

Docela to tady žije. Spousta lidí, která vyrazila na nedělní prvomájový piknik, grilování a válení se na sluníčku na trávě. Počasí je opravdu povedené. Konečně můžeme schovat bundy do batohů a chodit jen v tričku :-)
Vyrážíme na nedalekou skálu, ze které je úžasný výhled na záliv a taky jde vidět silueta Dowtownu na horizontu. Naštěstí si po cestě tam nevybíráme turistickou stezku, ale jdeme po asfaltce vedoucí podél pobřeží, která nás dovede na stezku ústící na skálu z boku. Poslední úsek vede po skále nahoru a je tu uvázaná statika, jako pomoc k vyšplhání se nahoru. Takže naše první kanadské lezení na laně obtížnosti max II UIAA :-D
Na skále je spousta lidí, asi oblíbené výletní místo :-) Na sluníčku je hodně příjemně, takže posedíme na vyhřáté skále, ostatně není kam spěchat. Jedna holka obdivuje moje Rejoicky, no jo - typická česká záležitost!

Výhled na Burrard Inlet a Vancouver

Zpátky se vydáváme po Baden Powell Trailu. Je to mnohem delší a stezka vede lesem, překračuje několik potůčků a je zde mnoho lidí, což nemám ráda. Těším se až vyrazíme někdy pořádně do hor, kde nebudeme míjet davy turistů.

Po cestě zpátky na Baden Powell Trailu

Odpoledne ještě chvíli zevlíme v Deep Cove, k obědu si dáváme fish & chips, Kotlík tresku a já krevety. Po cestě domů zastávka v Superstore na nákup a večer setkání s novým spolubydlícím Robinem, Kanaďanem s původem z Karibiku :-)

Whistler poprvé!!!

Juchů, neděle a pondělí mám volno, tak konečně uskutečňujeme výlet do Whistleru a návštěvu Petise a Raduš. Bohužel vyhlídky počasí nic moc, tak s odjezdem moc nespěcháme a vyrážíme Greyhoundem ve 12:30 z Vancouveru. Po cestě stačím Kotlíka pěkně vytočit tím, že se musí vrátit domů pro peněženku, kterou jsem tam zdánlivě zapomněla, protože ji nemůžu najít v batůžku. Když ji pak ani on nemůže najít v pokoji, tak zjišťuji, že ji mám opravdu u sebe. Takže "pan protivný" mi to pak předhazuje celou cestu a asi ještě předhazovat bude pěkně dlouho :-D

Cesta busem trvá 2,5 hodiny a zastavujeme na několika místech. Poprvé vidíme Chief ve Squamishi, což je neuvěřitelný skalní masív, mekka kanadského lezení. No máme se na co těšit, až vyděláme na lano a materiál na lezení :-) Jinak výhledy z dálnice Sea-2-Sky jsou neuvěřitelné a můžeme jenom litovat, že není hezčí počasí.
Do Whistleru přijíždíme ve 3 hod odpoledne a jdem se projít po městečku. V ulicích je živo, pod lanovkou na Whistler Peak je pódium, na kterém zrovna probíhá koncert a všude potkáváme lyžaře a snowboardisty. No jak jinak taky, když jsme ve WHISTLERU!!! :-)
Po čtvrté si nás vyzvedávají Radka s Petisem a jedeme do Whistler Creeku, kde bydlí. Whistler Creek je na začátku Whistleru, nechybí lanovky nahoru, příjemná hospůdka Dusty´s a všudepřítomná pohodička. Radka s Petisem bydlí v krásném apartmánovém domě s Hot Tub (vířivka), bazénem a saunou. A taky s obrovským krbem u recepce :-) Objednáváme si pivka přes dodávkovou službu z Liquor Storu, ať máme na večer co pít a vyrážíme do Dusty´s na čepované. Zrovna hraje Vancouver s Chicagem o postup do playoff. Bohužel prohráváme, ale atmosféra je tam neuvěřitelná.
V hospodách není vůbec levno, takže na celovečerní sezení to není, po třech džbáncích jdeme zase domů, dáváme vířivku, pivečko a později přichází na řadu i meruňkovice dovezená z domů. Prostě super večer! :-)

Večerní Hot Tub

Ráno se vydáváme na procházku kolem Alta Lake z Creeku do Whistler Village. Počasí nic moc, ale je poměrně teplo a naštěstí neprší. Výhledy jsou úžasné, i když je zataženo. Před druhou jsme ve Whistler Village, prohlížíme si Olympic Park a procházíme si spoustu outdoorových obchůdků, kterých zde není zrovna málo.

Alta Lake

Ve čtyři máme sraz s Jackie, Michelem a Abdulem, což jsou moji kolegové z práce a shodou okolností se taky v pondělí vydali do Whistleru, což se hodí, protože se s němi můžeme svézt zpátky. Po cestě se ještě zastavujeme u vodopádů Shannon Falls a ve Vancouveru na vyhlídce na město na Cypress Bowl Road.

Shannon Falls

Na závěr snad můžu říct jenom: "It was a great trip!" :-)

Výlet do Lynn Valley

Při ranním pohledu z okna to první vypadá, že můj druhý day off strávíme doma v posteli. Samozřejmě prší. Naštěstí se to ale kolem poledne začíná vyjasňovat a objevuje se sluníčko a sem tam kus modré oblohy :-) Plán je jasný - je třeba využít našich měsíčních jízdenek, které o víkendech a večer platí na všechny tři zóny.

Downtown ze Seabusu

Vydáváme se do centra a Seabusem přes Vancouver Harbour do North Vancouveru. Seabus je obrovský člun s mnoha měkkými sedačkami, který jezdí mezi Waterfront Station v Downtownu a Lonsdale Quay v North Vancouveru. Ze seabusu rovnou přesedáme na bus č. 229, směr WestLynn. Už z Downtownu s námi jede skupina Korejců s průvodcem a poté co zaplní i celý autobus, je jasné, že mají stejný cíl. Když se mě ovšem průvodce zeptá během jízdy na to, kde má vystoupit a jak se do Lynn Valley dostane, že tam ještě nebyl, tak se začínám trochu o jeho průvodcovských schopnostech pochybovat :-)

Co nejrychleji je radši předbíháme a míříme k visutému mostu přes Lynn Valley, což je asi největším lákadlem kaňonu. Jedná se o cca 20 metrů dlouhý most visící ve výšce 50-ti metrů nad hladinou Lynn Creeku protékajícího kaňonem.

Visutý most na Lynn Creekem

Za mostem se vydáváme po stezce proti proudu říčky, která vede lesem a občas schází dolů k ní. Lesy jsou zde moc krásné, větve stromů porostlé mechem, občas nějaký vodopádek a tak. Po asi dvou kilometrech vycházíme u Pipe Bridge, po asfaltce přicházíme k obchůdku, kde si dávám kafčo a Kotlík výborný "apple pie". Po té se vracíme na stezku vedoucí po druhé straně kaňonu zpátky na začátek parku k visutému mostu.

Lynn Creek

Tož pěkný výlet zakončujeme v MEC (Mountain Equipment Company), což je obrovský outdoorový obchod, asi tak 3x větší než Hudy Sport na Perštýně :-)

První dny v práci

Tak už mám za sebou pět dní v práci. První tři dny jsem měla 5-ti hodinové směny, pak už po osmi hodinách. Začínala jsem v kuchyni u mytí nádobí, vytírání podlahy a další úklidové činnosti a postupně mě holky zaškolovaly na ostatní práce jako krájení zeleniny, příprava falafelů (vypadá to jako zeleninový karbanátek), napichování kuřete na vidlici na kebab, příprava řeckého salátu a další. Činností je spousta, protože se téměř vše připravuje na místě, včetně veškerých omáček, marinování masa apod.
Včera jsem byla poprvé vepředu na prodeji. Prodáváme tzv. "donairy", což je maso a zelenina zabalené v pitě nebo tortile. Takže poté, co si zákazník objedná a zaplatí, tak si vybere, co všechno chce do pity. Máme tři druhy pomazánky (hummus, česnekové máslo, pálivá), asi 10 druhů zeleniny, tabouli, ananas, maso (hovězí, jehněčí, kuřecí) nebo falafel, sýr (feta nebo mozzarela) a 3 omáčky (tzatziki, ostrá, sladká). Pak jsou ještě různé speciality jako talíře, kdy to nemají v pitě, k těm se dává většinou řecký salát nebo tabouli, čočková polévka a další.
Fast food se jmenuje Donair Dude, Dude je kočička majitele Tibeta, která vypadá jako Baxter :-) Tibetovi tam pomáhá ještě jeden Turek Sam, který má na starost zaměstnance a přípravu těst na falafely, omáček apod. Oba jsou v pohodě a tráví v práci většinu času. Jsou se mnou spokojení, tak snad začnu od příštího týdne pracovat na full time, tzn. cca 8-9 hodin denně. Jinak zaměstnanci jsou hodně multikulti, jak už jsem psala. Přes den pracují holky, v noci kluci. Máme otevřeno asi do 7 do rána. V zastoupení jsou země jako Libye, Turecko, Litva, Mexiko, Brazílie, Holandsko, Německo, Česko a další. Je tam docela sranda, takže směny ubíhají poměrně rychle. Mám nárok na jedno jídlo denně a když si dělám např. svůj donair, tak si tam můžu dát cokoliv a kolik chci. Většinou se pak ale po snědení nemůžu hýbat :-)

Jinak Kotlík práci stále shání, zatím bez úspěchu, ale to přijde :-) Každý den obchází spoustu restaurací a míst, kde nabízejí práci. Posílá maily na nabídky práce truhlářů apod. Už určitě viděl mnohem více z města než já, já se od té doby, co jsem v práci nikde ani nepodívám. Dneska mám volno, tak si půjdeme asi zalézt na Cliffhanger (lezecké centrum) :-)

Mám práci!!!

Středa je ve znamení hledání práce. Před polednem vyjíždíme do centra, první do tiskárny nechat si vytisknout resume a pak začínáme obcházet vytipované místa, kde je necháváme. Jsou to většinou kavárny, obchůdky, restaurace, hospody apod. Je dobré si všímat, jestli na dveřích, případně na nástěnkách uvnitř podniků, nevisí cedulky typu "Now hiring", případně "Help wanted".

Ve 4 odpoledne mám již zmiňovaný pohovor. Jedná se o malý fastfood v řeckém stylu na Davie street. Davie street je z velké části gayskou čtvrtí a všude visí jejich barevné vlajky. Pohovor mám přímo s majitelem či manažerem podniku. Hned mě seznamuje se dvěma holkama, které jsou za pultem a jsou to Češky. Kristýna mi stručně podá info o tom, o jakou práci jde a pak pokračujeme v pohovoru v angličtině. Pracující tým vypadá hodně multikulti - Mexiko, Dánsko, Turecko, Česká republika a další. Práci dostávám a hned zítra nastupuji dvoutýdenní "training", po kterém se rozhodne jestli zůstanu nebo ne. Jídlo a pití budu mít zdarma, což je super a aspoň ušetřím za stravování.
David mě vyzvedává přímo na místě a dává si jednu pitu. Prý je to moc dobré :-) Pak jdeme pěšky dále po Davie street až k oceánu a dále na výlet do Stanley parku. Je to tady nádherné a člověk ani nechce věřit, že je stále ve městě.

WEBOVÉ ALBUM ZDE!!!

SIN, telefony a začátky hledání práce

Nedělní den jsme strávili poleháváním a srovnáváním se s časovým posunem. Teda kromě dopoledního, no spíše poledního, výletu na snídani. Pár zastávek autobusem nám Dave doporučil příjemnou restauraci, kde mají snídani za 3,99 CAD. Obsahuje vajíčka se slaninou, párkem nebo šunkou a pečené brambory. K tomu je možnost výběru z několika druhů toastů (tmavý, světlý...) a na stole je k dispozici několik druhů marmeládek a burákové máslo. Nápoj není v ceně, ale pokud si dáte čaj nebo kávu, tak se servírka přijde několikrát zeptat, jestli vám může doplnit :-)

Výhled z okna pokoje

Pondělí je ve znamení vyřizování důležitých věcí k tomu, abychom mohli začít pracovat. Venku prší, tak je chození po městě docela nepříjemné. První zastávku máme v obchodě Dollar Giant, kde kupujeme všechny potřebné věci, které jsme zapomněli, potřebujeme nebo jsme si schválně nevzali, abychom ušetřili místo v našich zavazadlech. Dollar Giant je opravdu dobrá volba, protože téměř vše se zde dá sehnat za dolar. Existují ještě menší obchody - Dollar shopy, ale v těch jsou ceny vyšší a málo co stojí jenom dolar.

Další zastávkou je dealer mobilní sítě Wind Mobile v Tinsel Townu na West Pender Street. Wind nám doporučil Dave. Mobilní služby v Kanadě je docela drahá záležitost, platí se zde údajně i za příchozí hovory a smsky...Wind je mobilní operátor, který má pokrytí jen ve Vancouveru a Whistleru, což by nám pro potřeby hledání práce mělo stačit, a nabízí měsíční tarify s neomezenými minutami příchozích i odchozích hovorů jak lokálních, tak v rámci provincie, zprávy apod. Volíme tarif Unshakeable za 25 CAD měsíčně. Jediná malá nevýhoda je, že si musíme koupit nové telefony. Oba dva volíme šikovný mobil Huawei U1250 za 48 CAD.
Poslední důležitá věc, kterou je potřeba vyřídit je SIN (Social Insurance Number), potřebné k legální práci v Kanadě. Kancelář Service Canada se nachází v Sinclair Center nedaleko Waterfront station. Vyřízení je pohodička, formuláře už máme předem stažené a vyplněné, akorát čekáme asi 40 minut než se dostaneme na řadu. Musím opět podotknout, že všichni úředníci v Kanadě jsou neuvěřitelně milí, až tomu nemůžu uvěřit. Všichni vám tady vycházejí vstříc. Jednou se nám stalo, když jsme stáli na ulici a hleděli do mapy, že nás sám od sebe oslovil člověk, jestli nepotřebujeme poradit a pomoc někam se dostat. Je to opravdu milé.
Od Sinclair Centra to máme kousek do Gastownu. Gastown je historická čtvrť, která vznikla v roce 1867 v období Sobí zlaté horečky (Cariboo Gold Rush). Hlavní zajímavostí zde jsou parní hodiny.


Stále prší, tak jen rychle proběhneme hlavní ulicí Gastownu a vracíme se zpět na trasu busu č.4 jedoucí k nám domů. Poslední věc co potřebujeme jsou osušky, které jsme si záměrně nevzali z důvodu ušetření místa v batohu. Ideální obchod k zakoupení všeho potřebného do domácnosti je Army&Navy, který už známe díky Davovi.
Úterý je dalším deštivým dnem a prší snad úplně nejvíce. Od rána rozesíláme emailama motivační dopisy a resumé (kanadská verze životopisu). Odpovídám hlavně na inzeráty na Craiglistu. Odpoledne nečekaně zazvoní můj nový mobil a zítra jdu na první pohovor :-)

... WELCOME TO MATRIX

Toto není chyba na vašem přijímači toto jest druhý chuligán, který tu bude spíše sázet foto dokumentaci než komunikaci ... :o)

Přílet do Vancouveru a bydlení

Po noci strávené na letišti v Torontu konečně nastupujeme do letadla. Letíme s Air Canada v novém airbusu s obrazovkami pro každé sedadlo. Sedíme u únikového východu, takže máme spoustu místa pro nohy. První půlku letu prospím, ale pak ještě stihnu shlédnout Černou labuť.

Po přistání jsme zvědaví, jestli s námi přiletěly i batohy, ale naštěstí se brzy objeví na páse a my jsme tedy konečně v pořádku ve Vancouveru!!


Bydlení mám dopředu zařízené díky Couchsurfingu. Volám Davevovi, u kterého budeme bydlet, z letiště, ale bohužel je tuto sobotu v práci, tak si dáváme sraz v obchodním centru na Oakridge street, což je asi sedm zastávek Sky trainem z letiště. Sky Train je něco jako metro, ale jezdí většinou nad zemí, v centru města pod zemí. Měsíční jízdenka na místní městkou dopravu zahrnující busy, Skytrain a SeaBus stojí pro jednu zónu na měsíc 81 dolarů. Bydlení je v zóně 1, takže nám jednozónový "month pass" stačí. Od půl sedmé večer a přes víkend platí měsíčník i v ostatních zónách města (zóny jsou tři).
Dave si nás vyzvedává kolem 4 odpoledne a jedeme přes centrum "domů". V centru se ještě zastavujeme nechat vyrobit klíče pro nás a kupuje peřiny a povlečení, ať máme v čem spát. Vypadá to, že do poslední chvíle nevěřil tomu, že opravdu přijedeme :-)
Davův dům se nachází asi 15 min busem č.4 z centra města v klidné čtvrti rodinných domečků, nedaleko zálivu Burradd Inlet kousek od hokejové arény a Hastings parku. Dům má čtyři pokoje, dva dole v přízemí a dva nahoře. Bydlíme dole a máme úžasný výhled na North Vancouver a hory. A taky na kvetoucí stromy v ulici :-) Kromě nás v domě bydlí ještě Japonec, jehož jméno si zatím nepamatuju, a zrovna jeden couchsurfer Steven z Maďarska. Ten je ve Vancouveru jen na tři dny v rámci služební cesty, takže v neděli letí zpátky do Budapešti. No a pak ještě dva výmarští ohaři - pes Able a fenka Lizzy, a 15-ti letý kocourek Baxter, který je pánem domu :-)


Bydlení je takový malý squat, ale myslím, že to tady bude v pohodě. Dave vaří k večeři fazolové buritos a tacos, no a poté, co naplníme bříška, jdeme se konečně natáhnout do postele a spíme až do dalšího rána.
Ráno se na nás přijde první kouknout Baxter a hned nám hupsne do postele, pak přichází Able, který se vrátí pro Lizzy a tak máme za chvíli v posteli všechny tři :-)

Odlet a první den v Kanadě

Konečně skončil březen a přišel Apríl a s ním náš opravdu "aprílový" odlet do Kanady. Letíme s polskou společností LOT z Prahy s přestupem ve Varšavě a v Torontu. Po úmorném balení, co si s sebou vzít na rok nakonec máme batohy napráskané do posledního volného místečka a je vtipné, že oběma váží na check-inu 21,6kg :-) Hlavně nezapomenout všechny důležité dokumenty potřebné na imigrační, takže výpis z účtu, doklad o pojištění, pas s vízem a průvodní dopis k vízu.
Na letiště dorážíme s dostatečnou časovou rezervou, tak si stihnu ještě dát i kávičku s Evčou, která se se mnou přišla rozloučit i na letiště :-)
První let v pohodě, dostáváme muffiny a čokoládový Lindor bonbónek a samozřejmě nápoje. Posádka sympatická a letadlo, Boeing 737, vypadá pěkně a nově. Na letišti máme 2 hodiny na přestup, znova procházíme bezpečnostní kontrolou a čekáme u Gate 20 na odlet. Když už se blíží čas boardingu, tak se ozve, že odlet bude o čtvrthodiny opožděn z technických důvodů. Po čtvrt hodině nám znova oznamují, že další info o odletu bude za půl hodiny. No a tak se to pořád opakuje, až se zpoždění vyšplhá na 3 hodiny...v Torontu máme na přestup 4 hodiny, tak si říkám, že zatím šance poslední let do Vancouveru stihnout je.
Letíme Boeingem 767, se sedmi místy v jedné řadě (2-3-2). Letadlo nevypadá nejnovější a zvuk k instruktážnímu videu letušky pouští ještě z audiokazety...Co se týče služeb, tak taky nic extra. Ve srovnání s Lufthansou, se kterou jsem letěla před třemi lety do USA, jsou polští LOT docela slabota. Na začátku letu dostaneme oběd, projdou jednou se studenými a jednou s teplými nápoji a jakmile letíme nad Atlantikem, zatáhnou všechny roletky a můžeme spát. Naštěstí je letadlo zaplněná tak maximálně z poloviny, tak se můžeme roztáhnou i na volné sedačky. Moc toho nenaspím a docela se nudím. Kniha, kterou jsem dostala k narozeninám, abych měla v letadle co číst je dávno přečtená a místo filmu nám pustí animák Bolek a Lolek. Poté následuje nějaký nudný film samozřejmě s příšerným polským dabingem, no tak ani nedávám sluchátka na uši a radši poslouchám hudbu z telefonu.
Let pomalu plyne a po několika hodinách najednou začnou dva poláci, kteří sedí před námi pobíhat z jedné strany na druhou a otvírat roletky. Tak si vytáhnu i tu svoji a vyskytne se mi úžasný výhled na Grónsko osvětlené sluníčkem a není pod námi jediný mráček. Snažím se udělat nějaké fotky, ale stejně to nevystihuje celou krásu, která se nám naskytla:-)


Podle času předpokládaného přistání na obrazovce neustále kontroluji, jestli ještě stále stíháme navazující let. Pořád tam zbývá hodina, tak doufáme, že to bude v pohodě. Ovšem než letadlo pojezdí po přistání po runwayích a zaparkuje u terminálu č.3, vystupujeme z letadla v 19.45 místního času východní Kanady, přičemž odlet do Vancouveru je ve 20.10. Kdyby jsme měli jenom přestoupit, tak to stihneme, ale bohužel musíme projít imigračním, vyzvednout si bágly, pak je znova zacheckinovat a projít kontrolou do gatu, z čehož vyplývá, že není šance to stihnout ani kdyby nebyly fronty vůbec nikde a ony jsou navíc úplně všude...:-/
U první přepážky pouze odevzdáváme imigrační formulář vyplněný v letadle. Dostaneme na něj tři čáry z obou stran růžovým zvýrazňovačem a jdeme dál. Na imigračním stojíme frontu asi hodinu a půl. Jak už jsme skoro na řadě, tak si nás odvedou bokem k jiným přepážkám, protože vidí, že u sebe máme dopis z ambasády (průvodní dopis, který přišel s vízem), tak se to trochu urychluje. Kotlík jde první a má trochu strach, co se ho budou ptát a že nebude rozumět. Nakonec to zvládá v pohodě a je mu povolen vstup a práce v Kanadě. Mě se úředník vyptává poněkud déle, protože vidí, že mluvím anglicky. Takže přicházejí otázky, co tam budu dělat, kolik mám u sebe peněz v hotovosti apod. Imigračním tedy procházíme bez problémů a můžeme si vyzvednout zavazadla. Ty už se ani netočí na páse, ale jsou dané bokem a čekají opuštěné na nás, až si je vyzvedneme. Potom musíme na speciální přepážku zmeškaných letů, kde dostáváme nové letenky.
Nejbližší volný let je v sobotu ráno v 10 hodin, ale dostáváme tzv. stand-by boarding pasy na let, co během pár minut odlétá do Vanu (Vancouver). Letí to v 22.50. Stand-by znamená, že musíme počkat u gatu dokud nepřijdou všichni, kteří si let zabookovali. Pokud by někdo nedorazil, tak bychom mohli jeho místo obsadit. Tak stejně je to i se zavazadlama. Mají na sobě cedulku stand-by a pokud nastoupíme my, poletí i bágly. Bohužel nejsme jediní na stand-by, čeká tam ještě asi dalších 5 lidí. Všichni kromě nás nakonec odlétají a my zůstáváme v Torontu :-(
Ptám se, kde si můžeme zase ty bágly vyzvednout a musíme tedy zpátky do "Claimu", kde by se prý měly do půlhodiny objevit. Jdu se radši zeptat, jestli se opravdu objeví, tak prý jo, ale za hodně dlouho a že na ně nemusíme čekat, pokud máme zarezervovaný let příští den. Naštěstí máme, takže nečekáme a prý nám zavazadla přijdou do Vancouveru s naším letem. Tak doufejme, že to tak bude.
Pro jistotu si jdeme nechat vytisknout boarding pasy ještě večer a když se nás zeptá, kde máme zavazadla, tak se trochu diví, že nám člověk dole, řekl, že nám to naloží k našemu letu. Ale podotýká, že neví, jak to v takových případech chodí a ještě pro jistotu zanáší kódy stand-by boarding pasů k našim zavazadlům.
Letiště je otevřené naštěstí celou noc. Dokonce i jeden bufet, tak si dáváme wraps (tortilové sandviče), naposledy jsem je jedla na kempu v Ameru :-). Spíme na letišti, já teda moc ne, ale Kotlík se natáhne na pláštěnku batohu na zem a za chvílí slyším spokojené chrupkání. Trochu mu závidím, že usne kdykolik a kdekoliv :-) Ráno definitivně vzdávám pokus o spánek asi kolem 4 ranní, protože se letiště začíná plnit lidma. No a teď tady sedíme, já píšu tento článek, Kotlík se dívá na filmeček a nad Torontem vychází slunce...