Whistler poprvé!!!

Juchů, neděle a pondělí mám volno, tak konečně uskutečňujeme výlet do Whistleru a návštěvu Petise a Raduš. Bohužel vyhlídky počasí nic moc, tak s odjezdem moc nespěcháme a vyrážíme Greyhoundem ve 12:30 z Vancouveru. Po cestě stačím Kotlíka pěkně vytočit tím, že se musí vrátit domů pro peněženku, kterou jsem tam zdánlivě zapomněla, protože ji nemůžu najít v batůžku. Když ji pak ani on nemůže najít v pokoji, tak zjišťuji, že ji mám opravdu u sebe. Takže "pan protivný" mi to pak předhazuje celou cestu a asi ještě předhazovat bude pěkně dlouho :-D

Cesta busem trvá 2,5 hodiny a zastavujeme na několika místech. Poprvé vidíme Chief ve Squamishi, což je neuvěřitelný skalní masív, mekka kanadského lezení. No máme se na co těšit, až vyděláme na lano a materiál na lezení :-) Jinak výhledy z dálnice Sea-2-Sky jsou neuvěřitelné a můžeme jenom litovat, že není hezčí počasí.
Do Whistleru přijíždíme ve 3 hod odpoledne a jdem se projít po městečku. V ulicích je živo, pod lanovkou na Whistler Peak je pódium, na kterém zrovna probíhá koncert a všude potkáváme lyžaře a snowboardisty. No jak jinak taky, když jsme ve WHISTLERU!!! :-)
Po čtvrté si nás vyzvedávají Radka s Petisem a jedeme do Whistler Creeku, kde bydlí. Whistler Creek je na začátku Whistleru, nechybí lanovky nahoru, příjemná hospůdka Dusty´s a všudepřítomná pohodička. Radka s Petisem bydlí v krásném apartmánovém domě s Hot Tub (vířivka), bazénem a saunou. A taky s obrovským krbem u recepce :-) Objednáváme si pivka přes dodávkovou službu z Liquor Storu, ať máme na večer co pít a vyrážíme do Dusty´s na čepované. Zrovna hraje Vancouver s Chicagem o postup do playoff. Bohužel prohráváme, ale atmosféra je tam neuvěřitelná.
V hospodách není vůbec levno, takže na celovečerní sezení to není, po třech džbáncích jdeme zase domů, dáváme vířivku, pivečko a později přichází na řadu i meruňkovice dovezená z domů. Prostě super večer! :-)

Večerní Hot Tub

Ráno se vydáváme na procházku kolem Alta Lake z Creeku do Whistler Village. Počasí nic moc, ale je poměrně teplo a naštěstí neprší. Výhledy jsou úžasné, i když je zataženo. Před druhou jsme ve Whistler Village, prohlížíme si Olympic Park a procházíme si spoustu outdoorových obchůdků, kterých zde není zrovna málo.

Alta Lake

Ve čtyři máme sraz s Jackie, Michelem a Abdulem, což jsou moji kolegové z práce a shodou okolností se taky v pondělí vydali do Whistleru, což se hodí, protože se s němi můžeme svézt zpátky. Po cestě se ještě zastavujeme u vodopádů Shannon Falls a ve Vancouveru na vyhlídce na město na Cypress Bowl Road.

Shannon Falls

Na závěr snad můžu říct jenom: "It was a great trip!" :-)

Výlet do Lynn Valley

Při ranním pohledu z okna to první vypadá, že můj druhý day off strávíme doma v posteli. Samozřejmě prší. Naštěstí se to ale kolem poledne začíná vyjasňovat a objevuje se sluníčko a sem tam kus modré oblohy :-) Plán je jasný - je třeba využít našich měsíčních jízdenek, které o víkendech a večer platí na všechny tři zóny.

Downtown ze Seabusu

Vydáváme se do centra a Seabusem přes Vancouver Harbour do North Vancouveru. Seabus je obrovský člun s mnoha měkkými sedačkami, který jezdí mezi Waterfront Station v Downtownu a Lonsdale Quay v North Vancouveru. Ze seabusu rovnou přesedáme na bus č. 229, směr WestLynn. Už z Downtownu s námi jede skupina Korejců s průvodcem a poté co zaplní i celý autobus, je jasné, že mají stejný cíl. Když se mě ovšem průvodce zeptá během jízdy na to, kde má vystoupit a jak se do Lynn Valley dostane, že tam ještě nebyl, tak se začínám trochu o jeho průvodcovských schopnostech pochybovat :-)

Co nejrychleji je radši předbíháme a míříme k visutému mostu přes Lynn Valley, což je asi největším lákadlem kaňonu. Jedná se o cca 20 metrů dlouhý most visící ve výšce 50-ti metrů nad hladinou Lynn Creeku protékajícího kaňonem.

Visutý most na Lynn Creekem

Za mostem se vydáváme po stezce proti proudu říčky, která vede lesem a občas schází dolů k ní. Lesy jsou zde moc krásné, větve stromů porostlé mechem, občas nějaký vodopádek a tak. Po asi dvou kilometrech vycházíme u Pipe Bridge, po asfaltce přicházíme k obchůdku, kde si dávám kafčo a Kotlík výborný "apple pie". Po té se vracíme na stezku vedoucí po druhé straně kaňonu zpátky na začátek parku k visutému mostu.

Lynn Creek

Tož pěkný výlet zakončujeme v MEC (Mountain Equipment Company), což je obrovský outdoorový obchod, asi tak 3x větší než Hudy Sport na Perštýně :-)

První dny v práci

Tak už mám za sebou pět dní v práci. První tři dny jsem měla 5-ti hodinové směny, pak už po osmi hodinách. Začínala jsem v kuchyni u mytí nádobí, vytírání podlahy a další úklidové činnosti a postupně mě holky zaškolovaly na ostatní práce jako krájení zeleniny, příprava falafelů (vypadá to jako zeleninový karbanátek), napichování kuřete na vidlici na kebab, příprava řeckého salátu a další. Činností je spousta, protože se téměř vše připravuje na místě, včetně veškerých omáček, marinování masa apod.
Včera jsem byla poprvé vepředu na prodeji. Prodáváme tzv. "donairy", což je maso a zelenina zabalené v pitě nebo tortile. Takže poté, co si zákazník objedná a zaplatí, tak si vybere, co všechno chce do pity. Máme tři druhy pomazánky (hummus, česnekové máslo, pálivá), asi 10 druhů zeleniny, tabouli, ananas, maso (hovězí, jehněčí, kuřecí) nebo falafel, sýr (feta nebo mozzarela) a 3 omáčky (tzatziki, ostrá, sladká). Pak jsou ještě různé speciality jako talíře, kdy to nemají v pitě, k těm se dává většinou řecký salát nebo tabouli, čočková polévka a další.
Fast food se jmenuje Donair Dude, Dude je kočička majitele Tibeta, která vypadá jako Baxter :-) Tibetovi tam pomáhá ještě jeden Turek Sam, který má na starost zaměstnance a přípravu těst na falafely, omáček apod. Oba jsou v pohodě a tráví v práci většinu času. Jsou se mnou spokojení, tak snad začnu od příštího týdne pracovat na full time, tzn. cca 8-9 hodin denně. Jinak zaměstnanci jsou hodně multikulti, jak už jsem psala. Přes den pracují holky, v noci kluci. Máme otevřeno asi do 7 do rána. V zastoupení jsou země jako Libye, Turecko, Litva, Mexiko, Brazílie, Holandsko, Německo, Česko a další. Je tam docela sranda, takže směny ubíhají poměrně rychle. Mám nárok na jedno jídlo denně a když si dělám např. svůj donair, tak si tam můžu dát cokoliv a kolik chci. Většinou se pak ale po snědení nemůžu hýbat :-)

Jinak Kotlík práci stále shání, zatím bez úspěchu, ale to přijde :-) Každý den obchází spoustu restaurací a míst, kde nabízejí práci. Posílá maily na nabídky práce truhlářů apod. Už určitě viděl mnohem více z města než já, já se od té doby, co jsem v práci nikde ani nepodívám. Dneska mám volno, tak si půjdeme asi zalézt na Cliffhanger (lezecké centrum) :-)

Mám práci!!!

Středa je ve znamení hledání práce. Před polednem vyjíždíme do centra, první do tiskárny nechat si vytisknout resume a pak začínáme obcházet vytipované místa, kde je necháváme. Jsou to většinou kavárny, obchůdky, restaurace, hospody apod. Je dobré si všímat, jestli na dveřích, případně na nástěnkách uvnitř podniků, nevisí cedulky typu "Now hiring", případně "Help wanted".

Ve 4 odpoledne mám již zmiňovaný pohovor. Jedná se o malý fastfood v řeckém stylu na Davie street. Davie street je z velké části gayskou čtvrtí a všude visí jejich barevné vlajky. Pohovor mám přímo s majitelem či manažerem podniku. Hned mě seznamuje se dvěma holkama, které jsou za pultem a jsou to Češky. Kristýna mi stručně podá info o tom, o jakou práci jde a pak pokračujeme v pohovoru v angličtině. Pracující tým vypadá hodně multikulti - Mexiko, Dánsko, Turecko, Česká republika a další. Práci dostávám a hned zítra nastupuji dvoutýdenní "training", po kterém se rozhodne jestli zůstanu nebo ne. Jídlo a pití budu mít zdarma, což je super a aspoň ušetřím za stravování.
David mě vyzvedává přímo na místě a dává si jednu pitu. Prý je to moc dobré :-) Pak jdeme pěšky dále po Davie street až k oceánu a dále na výlet do Stanley parku. Je to tady nádherné a člověk ani nechce věřit, že je stále ve městě.

WEBOVÉ ALBUM ZDE!!!

SIN, telefony a začátky hledání práce

Nedělní den jsme strávili poleháváním a srovnáváním se s časovým posunem. Teda kromě dopoledního, no spíše poledního, výletu na snídani. Pár zastávek autobusem nám Dave doporučil příjemnou restauraci, kde mají snídani za 3,99 CAD. Obsahuje vajíčka se slaninou, párkem nebo šunkou a pečené brambory. K tomu je možnost výběru z několika druhů toastů (tmavý, světlý...) a na stole je k dispozici několik druhů marmeládek a burákové máslo. Nápoj není v ceně, ale pokud si dáte čaj nebo kávu, tak se servírka přijde několikrát zeptat, jestli vám může doplnit :-)

Výhled z okna pokoje

Pondělí je ve znamení vyřizování důležitých věcí k tomu, abychom mohli začít pracovat. Venku prší, tak je chození po městě docela nepříjemné. První zastávku máme v obchodě Dollar Giant, kde kupujeme všechny potřebné věci, které jsme zapomněli, potřebujeme nebo jsme si schválně nevzali, abychom ušetřili místo v našich zavazadlech. Dollar Giant je opravdu dobrá volba, protože téměř vše se zde dá sehnat za dolar. Existují ještě menší obchody - Dollar shopy, ale v těch jsou ceny vyšší a málo co stojí jenom dolar.

Další zastávkou je dealer mobilní sítě Wind Mobile v Tinsel Townu na West Pender Street. Wind nám doporučil Dave. Mobilní služby v Kanadě je docela drahá záležitost, platí se zde údajně i za příchozí hovory a smsky...Wind je mobilní operátor, který má pokrytí jen ve Vancouveru a Whistleru, což by nám pro potřeby hledání práce mělo stačit, a nabízí měsíční tarify s neomezenými minutami příchozích i odchozích hovorů jak lokálních, tak v rámci provincie, zprávy apod. Volíme tarif Unshakeable za 25 CAD měsíčně. Jediná malá nevýhoda je, že si musíme koupit nové telefony. Oba dva volíme šikovný mobil Huawei U1250 za 48 CAD.
Poslední důležitá věc, kterou je potřeba vyřídit je SIN (Social Insurance Number), potřebné k legální práci v Kanadě. Kancelář Service Canada se nachází v Sinclair Center nedaleko Waterfront station. Vyřízení je pohodička, formuláře už máme předem stažené a vyplněné, akorát čekáme asi 40 minut než se dostaneme na řadu. Musím opět podotknout, že všichni úředníci v Kanadě jsou neuvěřitelně milí, až tomu nemůžu uvěřit. Všichni vám tady vycházejí vstříc. Jednou se nám stalo, když jsme stáli na ulici a hleděli do mapy, že nás sám od sebe oslovil člověk, jestli nepotřebujeme poradit a pomoc někam se dostat. Je to opravdu milé.
Od Sinclair Centra to máme kousek do Gastownu. Gastown je historická čtvrť, která vznikla v roce 1867 v období Sobí zlaté horečky (Cariboo Gold Rush). Hlavní zajímavostí zde jsou parní hodiny.


Stále prší, tak jen rychle proběhneme hlavní ulicí Gastownu a vracíme se zpět na trasu busu č.4 jedoucí k nám domů. Poslední věc co potřebujeme jsou osušky, které jsme si záměrně nevzali z důvodu ušetření místa v batohu. Ideální obchod k zakoupení všeho potřebného do domácnosti je Army&Navy, který už známe díky Davovi.
Úterý je dalším deštivým dnem a prší snad úplně nejvíce. Od rána rozesíláme emailama motivační dopisy a resumé (kanadská verze životopisu). Odpovídám hlavně na inzeráty na Craiglistu. Odpoledne nečekaně zazvoní můj nový mobil a zítra jdu na první pohovor :-)

... WELCOME TO MATRIX

Toto není chyba na vašem přijímači toto jest druhý chuligán, který tu bude spíše sázet foto dokumentaci než komunikaci ... :o)

Přílet do Vancouveru a bydlení

Po noci strávené na letišti v Torontu konečně nastupujeme do letadla. Letíme s Air Canada v novém airbusu s obrazovkami pro každé sedadlo. Sedíme u únikového východu, takže máme spoustu místa pro nohy. První půlku letu prospím, ale pak ještě stihnu shlédnout Černou labuť.

Po přistání jsme zvědaví, jestli s námi přiletěly i batohy, ale naštěstí se brzy objeví na páse a my jsme tedy konečně v pořádku ve Vancouveru!!


Bydlení mám dopředu zařízené díky Couchsurfingu. Volám Davevovi, u kterého budeme bydlet, z letiště, ale bohužel je tuto sobotu v práci, tak si dáváme sraz v obchodním centru na Oakridge street, což je asi sedm zastávek Sky trainem z letiště. Sky Train je něco jako metro, ale jezdí většinou nad zemí, v centru města pod zemí. Měsíční jízdenka na místní městkou dopravu zahrnující busy, Skytrain a SeaBus stojí pro jednu zónu na měsíc 81 dolarů. Bydlení je v zóně 1, takže nám jednozónový "month pass" stačí. Od půl sedmé večer a přes víkend platí měsíčník i v ostatních zónách města (zóny jsou tři).
Dave si nás vyzvedává kolem 4 odpoledne a jedeme přes centrum "domů". V centru se ještě zastavujeme nechat vyrobit klíče pro nás a kupuje peřiny a povlečení, ať máme v čem spát. Vypadá to, že do poslední chvíle nevěřil tomu, že opravdu přijedeme :-)
Davův dům se nachází asi 15 min busem č.4 z centra města v klidné čtvrti rodinných domečků, nedaleko zálivu Burradd Inlet kousek od hokejové arény a Hastings parku. Dům má čtyři pokoje, dva dole v přízemí a dva nahoře. Bydlíme dole a máme úžasný výhled na North Vancouver a hory. A taky na kvetoucí stromy v ulici :-) Kromě nás v domě bydlí ještě Japonec, jehož jméno si zatím nepamatuju, a zrovna jeden couchsurfer Steven z Maďarska. Ten je ve Vancouveru jen na tři dny v rámci služební cesty, takže v neděli letí zpátky do Budapešti. No a pak ještě dva výmarští ohaři - pes Able a fenka Lizzy, a 15-ti letý kocourek Baxter, který je pánem domu :-)


Bydlení je takový malý squat, ale myslím, že to tady bude v pohodě. Dave vaří k večeři fazolové buritos a tacos, no a poté, co naplníme bříška, jdeme se konečně natáhnout do postele a spíme až do dalšího rána.
Ráno se na nás přijde první kouknout Baxter a hned nám hupsne do postele, pak přichází Able, který se vrátí pro Lizzy a tak máme za chvíli v posteli všechny tři :-)

Odlet a první den v Kanadě

Konečně skončil březen a přišel Apríl a s ním náš opravdu "aprílový" odlet do Kanady. Letíme s polskou společností LOT z Prahy s přestupem ve Varšavě a v Torontu. Po úmorném balení, co si s sebou vzít na rok nakonec máme batohy napráskané do posledního volného místečka a je vtipné, že oběma váží na check-inu 21,6kg :-) Hlavně nezapomenout všechny důležité dokumenty potřebné na imigrační, takže výpis z účtu, doklad o pojištění, pas s vízem a průvodní dopis k vízu.
Na letiště dorážíme s dostatečnou časovou rezervou, tak si stihnu ještě dát i kávičku s Evčou, která se se mnou přišla rozloučit i na letiště :-)
První let v pohodě, dostáváme muffiny a čokoládový Lindor bonbónek a samozřejmě nápoje. Posádka sympatická a letadlo, Boeing 737, vypadá pěkně a nově. Na letišti máme 2 hodiny na přestup, znova procházíme bezpečnostní kontrolou a čekáme u Gate 20 na odlet. Když už se blíží čas boardingu, tak se ozve, že odlet bude o čtvrthodiny opožděn z technických důvodů. Po čtvrt hodině nám znova oznamují, že další info o odletu bude za půl hodiny. No a tak se to pořád opakuje, až se zpoždění vyšplhá na 3 hodiny...v Torontu máme na přestup 4 hodiny, tak si říkám, že zatím šance poslední let do Vancouveru stihnout je.
Letíme Boeingem 767, se sedmi místy v jedné řadě (2-3-2). Letadlo nevypadá nejnovější a zvuk k instruktážnímu videu letušky pouští ještě z audiokazety...Co se týče služeb, tak taky nic extra. Ve srovnání s Lufthansou, se kterou jsem letěla před třemi lety do USA, jsou polští LOT docela slabota. Na začátku letu dostaneme oběd, projdou jednou se studenými a jednou s teplými nápoji a jakmile letíme nad Atlantikem, zatáhnou všechny roletky a můžeme spát. Naštěstí je letadlo zaplněná tak maximálně z poloviny, tak se můžeme roztáhnou i na volné sedačky. Moc toho nenaspím a docela se nudím. Kniha, kterou jsem dostala k narozeninám, abych měla v letadle co číst je dávno přečtená a místo filmu nám pustí animák Bolek a Lolek. Poté následuje nějaký nudný film samozřejmě s příšerným polským dabingem, no tak ani nedávám sluchátka na uši a radši poslouchám hudbu z telefonu.
Let pomalu plyne a po několika hodinách najednou začnou dva poláci, kteří sedí před námi pobíhat z jedné strany na druhou a otvírat roletky. Tak si vytáhnu i tu svoji a vyskytne se mi úžasný výhled na Grónsko osvětlené sluníčkem a není pod námi jediný mráček. Snažím se udělat nějaké fotky, ale stejně to nevystihuje celou krásu, která se nám naskytla:-)


Podle času předpokládaného přistání na obrazovce neustále kontroluji, jestli ještě stále stíháme navazující let. Pořád tam zbývá hodina, tak doufáme, že to bude v pohodě. Ovšem než letadlo pojezdí po přistání po runwayích a zaparkuje u terminálu č.3, vystupujeme z letadla v 19.45 místního času východní Kanady, přičemž odlet do Vancouveru je ve 20.10. Kdyby jsme měli jenom přestoupit, tak to stihneme, ale bohužel musíme projít imigračním, vyzvednout si bágly, pak je znova zacheckinovat a projít kontrolou do gatu, z čehož vyplývá, že není šance to stihnout ani kdyby nebyly fronty vůbec nikde a ony jsou navíc úplně všude...:-/
U první přepážky pouze odevzdáváme imigrační formulář vyplněný v letadle. Dostaneme na něj tři čáry z obou stran růžovým zvýrazňovačem a jdeme dál. Na imigračním stojíme frontu asi hodinu a půl. Jak už jsme skoro na řadě, tak si nás odvedou bokem k jiným přepážkám, protože vidí, že u sebe máme dopis z ambasády (průvodní dopis, který přišel s vízem), tak se to trochu urychluje. Kotlík jde první a má trochu strach, co se ho budou ptát a že nebude rozumět. Nakonec to zvládá v pohodě a je mu povolen vstup a práce v Kanadě. Mě se úředník vyptává poněkud déle, protože vidí, že mluvím anglicky. Takže přicházejí otázky, co tam budu dělat, kolik mám u sebe peněz v hotovosti apod. Imigračním tedy procházíme bez problémů a můžeme si vyzvednout zavazadla. Ty už se ani netočí na páse, ale jsou dané bokem a čekají opuštěné na nás, až si je vyzvedneme. Potom musíme na speciální přepážku zmeškaných letů, kde dostáváme nové letenky.
Nejbližší volný let je v sobotu ráno v 10 hodin, ale dostáváme tzv. stand-by boarding pasy na let, co během pár minut odlétá do Vanu (Vancouver). Letí to v 22.50. Stand-by znamená, že musíme počkat u gatu dokud nepřijdou všichni, kteří si let zabookovali. Pokud by někdo nedorazil, tak bychom mohli jeho místo obsadit. Tak stejně je to i se zavazadlama. Mají na sobě cedulku stand-by a pokud nastoupíme my, poletí i bágly. Bohužel nejsme jediní na stand-by, čeká tam ještě asi dalších 5 lidí. Všichni kromě nás nakonec odlétají a my zůstáváme v Torontu :-(
Ptám se, kde si můžeme zase ty bágly vyzvednout a musíme tedy zpátky do "Claimu", kde by se prý měly do půlhodiny objevit. Jdu se radši zeptat, jestli se opravdu objeví, tak prý jo, ale za hodně dlouho a že na ně nemusíme čekat, pokud máme zarezervovaný let příští den. Naštěstí máme, takže nečekáme a prý nám zavazadla přijdou do Vancouveru s naším letem. Tak doufejme, že to tak bude.
Pro jistotu si jdeme nechat vytisknout boarding pasy ještě večer a když se nás zeptá, kde máme zavazadla, tak se trochu diví, že nám člověk dole, řekl, že nám to naloží k našemu letu. Ale podotýká, že neví, jak to v takových případech chodí a ještě pro jistotu zanáší kódy stand-by boarding pasů k našim zavazadlům.
Letiště je otevřené naštěstí celou noc. Dokonce i jeden bufet, tak si dáváme wraps (tortilové sandviče), naposledy jsem je jedla na kempu v Ameru :-). Spíme na letišti, já teda moc ne, ale Kotlík se natáhne na pláštěnku batohu na zem a za chvílí slyším spokojené chrupkání. Trochu mu závidím, že usne kdykolik a kdekoliv :-) Ráno definitivně vzdávám pokus o spánek asi kolem 4 ranní, protože se letiště začíná plnit lidma. No a teď tady sedíme, já píšu tento článek, Kotlík se dívá na filmeček a nad Torontem vychází slunce...