Svět je malý...a o náhody v něm není nouze...:-)

Příhoda první

První z náhod už začala na schůzce účastníků programu Zažijte Kanadu na kanadské ambasádě v Praze. Schůzka se konala někdy v první půlce března. Vydali jsme se na ni oba, abychom se dozvěděli spoustu důležitých informací od lidí, kteří už se z Kanady vrátili. Hned v šatně jsme se potkali s Kubou a Bárou, které Kotlík zná z Hannibalu, outdoorové prodejny nedaleko Hudy Sportu na Slezské.
Kuba s Bárou přiletěli do Vancouveru v půlce května, asi měsíc a půl po nás. Kuba má strejdu, který kdysi emigroval do Kanady a žije v Severním Vancouveru. Bára nakonec začala pracovat se mnou v Donairu, takže tam přibyla další Češka.
Krátce po našem příjezdu jsme se na jeden z výletu vypravili do Cypress fall parku, obhlídnout místní boulderingovou oblast. Hned u prvního z bouldrů jsme natrefili na slovensky mluvící rodinku. Dcera se pokoušela o některé z bouldrů a rodiče ji v tom očividně podporovali. Dali jsme se s nimi do řeči a zjistili jsme, že tady emigrovali před 25 lety a žijí v Lynn Valley. Dcera Míša už se v Kanadě narodila a je nadšenou lezkyní.
Kuba s Bárou se přes strejdu dostali k hlídání baráku slovenské rodině, která odletěla na 3 týdny na dovolenou na Slovensko. No a shodou okolností jsme zjistili, že se jedná o ty stejné Slováky, které jsme tehdy potkali na bouldrech...

Příhoda druhá

Asi před měsícem dostal Kotlík kontakt na jistou Žanetu, kamarádku jeho známých, která měla přiletět do Vancouveru. Zkontaktovali se na facebooku, kdyby Žaneta potřebovala nějaké důležité informace ohledně pobytu tady.
Pár dní na to se v Donairu objevila nová zájemnkyně o práci, další Češka - Žaneta. Místo ji bylo doporučeno kamarádkou, která tam loni pracovala. Protože se zrovna hledali noví zaměstnanci, tak Žanetu po dobrých zkušenostech s Češkama hned vzali. Žaneta posléze přivedla i kamarádku Míšu, takže momentálně už nás pracuje 6 holek z ČR. A to jsem se chtěla zdokonalovat v angličtině....:-D
No nicméně, když jsem se tehdy doma zmínila, že máme v práci novou Češku jménem Žaneta, tak se Kotlík nestačil divit, protože samozřejmě vyšlo najevo, že se jedná o tu stejnou Žanetu, která ho zkontaktovala.

Příhoda třetí

Jak jsem se zmínila v předchozím článku o Monice a Alešovi, tak se tohle setkání také neobešlo bez náhod. Při sestupu z Mt. Gardner jsme se s Monikou daly do řeči a samozřejmě došlo i na obvyklou otázku - "A co jsi studovala?". Můj obor je hodně neobvyklý, takže když jsem odpověděla - "Požární ochranu", tak se na mě okamžitě otočila a zeptala se "Ségra studovala to samé...Neznáš Editu???". No samozřejmě, že znám Editu. Edita je moje spolužačka a kamarádka z vysoké. Byly jsme spolu ve skupině celých šest let :-) No a najednou potkám její sestru na Bowen Islandu v Kanadě!!! :-)

Doufám, že tady budou příhody ještě pokračovat. Začíná mě bavit, jak je svět malý...:-)

Tak a je to tu, mám další historku:

Příhoda čtvrtá

Tak se jednou bavím s kolegyní Biancou z Německa a ptá se mě, co mám za školu. Teda poté, co se díví, že už mi je 26 let a mám vystudovaného inženýra. Tipovala mi 22...:-) Když řeknu, že požární ochranu, tak mi odvětí: "No zrovna se k nám na barák nastěhovalo pár Čechů a jeden z nich říkal, že má to samé. Že prý končil letos...". No pár lidí z nižšího ročníku znám z výcviku, většinu od vidění, tak se domnívám, že bych ho mohla znát. Bianca si ovšem bohužel nepamatuje jméno, ale podle popisu mě napadá pouze jediný člověk, který by jel po škole do ciziny - bývalý spolužák Radim, který kvůli nějaké zkoušce opakoval a nakonec s náma nekončil. Okamžitě si ho přidávám na facebooku, abych zjistila, že to je opravdu on...
No a z toho vyplývá, že Vancouver je velmi malý a pokud se zde vyskytne někdo, koho známe nebo s ním máme společné známé, není možné, abychom se nepotkali...:o)

Bowen Island

Předpověď počasí vypadá hodně slibně a já mám zase v neděli volno. Plán je jasný - výlet na Bowen Island. Bowen Island je ostrovní obcí patřící k Metro Vancouver (metropolitní území obklopující město Vancouver), která má asi 3,5 tisíce obyvatel. Leží 2o minut plavby trajektem z Horseshoe Bay - obce nedaleko West Vancouveru. Musím tady podotknou, že West Vancouver neboli Západní Vancouver je nejbohatší oblastí snad v celé Kanadě.

Trajekt na ostrov jezdí z Horseshoe Bay téměř každou hodinu. Jízdenka stojí 10,20 a je zpáteční (resp. při jízdě nazpět z ostrova už nikdo lístky nekontroluje). Z původního plánu jet trajektem v 9 sejde, protože se nám nechce vstávat, ale vyrážíme na desátou. Bohužel nám expres bus do Horseshoe Bay akorát projede kolem zastávky, tak musíme jet normálním, který stojí skoro všude a tak přijíždíme k terminálu 9:58 a na loď už se nedostaneme. Možná si říkáte, proč nám ten expres bus ujel, resp. projel...No tady to funguje tak, že pokud je autobus plný, tak se mu rozsvítí vepředu tam, kde běžně bývalo "GO Canucks GO", "Sorry, bus full" a nezastavuje na žádných zastávkách. Nejsme v Ostravě ani v pražském metru, takže lidi se tady v dopravních prostředcích neumí mačkat, proto se stává, že je bus plný, i když doopravdy plný není a dva lidi by se tam úplně s přehledem vlezli.

V Horseshoe Bay

Nevadí, nakonec odjíždíme trajektem v 11h. Plavba trvá přibližně i s vyloděním cca 20 minut. Ve Snug Cove míříme nejdříve do místního infocentra pro nezbytnou mapu a vymýšlíme plán dne. Kolem laguny k jezeru Killarney a poté nahoru na Mt. Gardner, což by měl být nejvyšší vrchol ostrova. Po cestě k jezeru míjíme sádky, rodinku chytající hady a taky bikepark, z kterého je Kotlík úplně nadšený a lituje, že nemá své downhillové kolo.

Killarney Lake

Jezero obcházíme částečně jen z jedné strany a odbočujeme k Gardner Harderer Trail, který vede na oba vrcholy Mt. Gardner - jižní i severní. Převýšení je kolem 600 metrů, vrchol má v přepočtu něco kolem 730 m.n.m. Stezka vede převážně lesem. Turistické značení je mizerné. Kanaďani by se měli hodně co učit od nás. V jednom místě, kdy stoupáme po strmé pěšině nahoru, zjišťujeme, že jsme mimo značku. Nechápeme, kde jsme špatně odbočili, ale musíme se vrátit z kopce kousek dolů a díky protijdoucím turistům nalézáme správnou stezku. Výstup nahoru nám trvá něco kolem dvou hodin. Jižní vrchol je trochu zklamáním, protože kromě kamenného mužika, zde není vůbec nic, jen palouček v lese a žádné výhledy. Po nezbytné vrcholovce nás dochází mladý pár a kupodivu na nás začnou mluvit česky. No jo, tady jsou Češi opravdu všude.
Na severní vrchol už tedy míříme spolu s Alešem a Monikou ze Severního Vancouveru. Druhý vrchol už stojí za to. Ze dvou dřevěných heliportů jsou nádherné výhledy jak na Vancouver, tak na druhou stranu směrem na Squamish a Whistler. Počasí je luxusní.

Severní vrchol

Z vrcholu scházíme na druhou stranu na hlavní silnici vedoucí do Snug Cove. Po ostrově jezdí malý bus ze Snug Cove do Bluewater. Bohužel, ale zrovna žádný nejede, tak se vydáváme po silnici pěšky a zkoušíme stopovat. Máme štěstí a po čtvrthodince se Alešovi podařilo stopnout ochotnou paní, která nás zavezla až k trajektu, i když tam vůbec neměla cestu. Můžeme si tedy zapsat do deníčku první kanadskou zkušenost s autostopem! :-)
Na trajekt čekáme asi 20 minut. Já si dávám v místním stánku výborný BBQ Burger, Kotlík jeho oblíbený hotdog. Týpek za grilem je sympaťák a vypadá jak Krokodýl Dundee :-D V Severním Vancouveru se loučíme s Mončou a Alešem a míříme do Lynn Valley ke Kubovi a Báře, kteří nás pozvali na večeři - lososa na grilu. Krásný den je zakončen příjemným večerem a kolem 1. hodiny ranní jsme zpátky doma :-) A ráno hurá do práce...

Fotky jako vždy na Picase - ZDE!

Vancouver Aquarium

Tak a je tu další neděle a další společný day-off. Počasí tentokrát moc slibně nevypadá, tak volíme návštěvu Vancouverského akvária, které je údajně druhou nejnavštěvovanější atrakcí v Kanadě. Hádejte, co je tou první ;-)

Aquarium se nachází ve Stanley parku, což máme momentálně z nového bytečku kousek i pěšky. Protože se nám ale nechce, tak jdeme na bus č.19, který nás zaveze až skoro tam. Musím zmínit, že tady o nedělích můžou na jednu průkazku jezdit dva lidi. Pokud teda někam cestujeme v neděli, tak můžem oba na Kotlíkovu průkazku, protože já už si svoji nekupuju, když chodím do práce pěšky :-)

Vstupné pro dospělé je 21$ (studenti 16$). Pokud se Vám to zdá hodně, tak za to, co akvárium nabízí, je to podivně málo :-) První vyrážíme do "Tropic zone". Akvária s tropickými rybičkami, obrovské karety, žraloci, mořští koníci a jiné. Tady ovšem musíme podotknout, že tropické akvárium, které jsme viděli na podzim v Monaku bylo hezčí. Z tropické zóny volně přecházíme do dusného a vlhkého Amazonského pralesa, kde volně poletují barevní motýli a papoušci. Kolem kajmanů se vracíme zpět do tropického moře a pozorujeme chvilku žraloky a karety v obrovském akváriu, které je neustále obklopené davem dětí.
Další částí je pobřeží Britské Kolumbie (Treasures of BC Coast). V jednotlivých akváriích je ukázáno, jak to vypadá pod hladinou oceánu na určitých místech na pobřeží Pacifiku a co tam žije. Asi nejzajímavější je venkovní část s pavilonem Canada´s Arctics, kde jsme poprvé v životě mohli na vlastní oči pozorovat Běluhy mořské.

Běluha mořská

V obrovském bazénu plavou čtyři krásné bílé velryby a máme možnost je pozorovat z venku nebo přes prosklenou stěnu bazénu z pavilonu. Musím říct, že Běluhy jsou ještě roztomilejší než delfíni. Byly úžasné. Jsou hravé, pořád se točily jako vrtule a promenádovaly se před sklem. Venku jsme si počkali na show s běluhama, kde se předvedly, co všechno umí.

No není to rozkošné? :-)

Poté jsme se šli podívat na delfíní show. Dva delfíni předvedli klasické kousky, ale taky to bylo moc pěkné. Venku jsou ještě lachtani a vydry. Rozkošné mořské vydry jsou taky docela populární, takže jsme s k bazénu ani nedostali.

Delfíní show

Po pavilonu žab, hmyzu a pavouků jsme prohlídku uzavřeli filmem Shallow seas ve 4D kině, jediném na západním pobřeží. Kdo neví, co je to 4D, tak je to 3D film s efekty uvnitř kina. Každé sedadlo je vybavené vším možným, co na vás v průběhu filmu působí. První z efektů jsme na vlastní kůži pocítili už při reklamě, kde delfín dopadl do vody a na nás vystříkla ze sedadla voda. Pak nastaly různé vibrace sedadel, při potopení kamery do vody se v sále objevilo spoustu bublinek. Nejvíce se diváci lekli, když při záběrech mořských hadů vlnících se pod hladinou všechny něco ze sedadla bodlo do zad. Spršku jsme dostali během filmu asi 4x a taky v sále začal najednou foukat studený přímořský vítr. No nezapomenutelný zážitek a skvělá perlička na konec :-)

Fotky ZDE! A video od běluh ZDE!

Diez Vistas

Po dlouhé době vypadá počasí na můj day-off slibně, tak vyrážíme směr Port Moody k jezeru Buntzen lake. Port Moody je část Coquitlamu, což je město patřící k Vancouveru, které leží v zóně 3 městské dopravy. Cesta je poměrně dlouhá. Z Hastings na Granville busem č.160 až do Port Moody nedaleko vlakového nádraží a pak malým busíkem C26 do Anmore. V cédvacetšetce s námi jedou ještě dva chlapíci mířící k Buntzen lake stejně jako my. Řidička nás tedy ochotně zaveze až na nejbližší zastávku od jezera, i když tam její trasa normálně nemá vůbec vést. Takže za necelé dvě hodinky od opuštění bytečku vyrážíme na trek Diez Vistas vedoucí po kopečcích nad jezerem.

Jeden z výhledů

Diez Vistas znamená ve španělštině "Deset výhledů". Jedná se o turistickou trasu vedoucí od jezera prudce nahoru do kopců, resp. kopečků. Nic extrémně vysokého to ale není. No a název stezky vznikl podle mnoha výhledů, které se vyskytují během trasy. Výhledy jsou zejména na Indian Arm, Deep Cove a Vancouver. V jednom místě stezka odbočuje na tzv. Punta del Este - Východní bod, odkud je krásná vyhlídka na Buntzen lake.
Nakonec je vyhlídek asi 13. Od čtvrté jsou značeny no.1 - no.10. Některé z nich jsou úžasné, jiné méně a z některých nejde vidět skoro nic. Výlet to byl ovšem nádherný a konečně jsme šli nějaký trek, kde nebyly davy dalších turistů :-)

Buntzen lake

Na zpět volíme cestu podél jezera, kde už je tedy lidí poměrně více. Jezero je hodně využívané k rekreaci. Na hladině je spousta kajaků a lodiček a občas potkáváme na břehu rybáře. Bohužel mě docela chytlo koleno, tak z plánované zacházky k menšímu jezeru Sesamat lake sejde a míříme zpět na autobus.

Fotky z tohoto úžasného výletu ZDE.

HANNIBAL vs. HUDY sport 5.6.2011

GROUSE MOUNTAIN 1281 m.n.m.

Píše se kanadský hvězdný čas 5.6.2010 šest hodin ráno a pan Kotel se probouzí, otvírá mapu a plánuje si cestu na místní kopce. Vybral jsem si nejznámější místní kopec jménem GROUSE MOUNTAIN 1281 m .n .m.

Kopec je to sice malý, ale je známo, že tady ve Vancouveru vše začíná od moře, takže převýšení na tomto malém kopci bylo devět set metrů hi hi hi.

Zabalil jsem si potřebné věci, dostatek jídla a pití a vyrazil jsem směrem na SEA bus. Cestou posílám textovou zprávu Kubovi a Báře, jestli se nechtějí přidat na nedělní TRIP. Kuba a Bára jsou kolegové outdoorového prodeje z Prahy. Obratem mi zavolali, že zrovna vstávají a ať přijedu k nim, že se nějak domluvíme. Jelikož už měli něco naplánované, tak jsem je musel trošku přesvědčit, aby si rozmysleli, co budou dělat o nedělním dni. Dlouho mi to netrvalo, protože Kuba s Bárou se zachovali jako správní HORALI a shodli jsme se na plánu, že vyrazíme na Vancouverský vrchol. Takže rychlá akce poslední balení nutných věcí do batůžku a rychlý přesun na bus směrem na GROUSE MOUNTAIN.

Když jsme dorazili pod úpatí kopce, tak jsme zjistili, že cesta vzhůru jménem BCMC je uzavřená kvůli nebezpečí pádů lavin atd., což jsme trošku nepochopili, když celý kopec byl bez sněhu, krom vršku teda :o) Tak jsme se zachovali jako správní Češi a šli jsme o kousek dále, kde byla druhá cesta jménem LARSEN, která byla otevřená, takže hurá vzhůru na vrchol. Musím za sebe říci, že jsem okusil poprvé cestu na vrchol skoro od moře a musím říci, že převýšení devět set metrů mi nedělalo moc dobře, takže jako vždy pan Kotel byl brzda, ale cca za dvě hodiny jsme dosáhli ski areálu Grouse Mountain, kde jsme dali pauzu na menší jídlo z Donairu a pak už jen posledních cca sto výškových metrů na vrchol.

Když jsme dosáhli vrcholu GROUSE MOUNTAIN tak jsme se docela shodli na tom, že toto je snad první z ošklivých vrcholů, co jsme viděli :o), ale fotky jsou zajímavé. Z vrcholu dolů jsme zvolili lanovku do ski areálu a tam jsme se koukli ještě jednou na medvídky GRIZZLY a pak hurá na WORLD FAMOUS LUMBERJACK SHOW, což je vlastně dřevorubecká sranda akce, kde jsme se solidně opálili a nabrali nové síly na cestu zpět dolů. Když dřevorubecká show skončila tak jsme museli docela rychle sejít dolů, aby Kuba s Bárou stihli domluvenou nedělní večeři o páté :o) Zvolili jsme rychlejší a strmější cestu dolů, což jsme stihli docela rychle, ale mělo to trošku své následky ve větší bolesti mých nohou, které rozhýbávám ještě teď. Autobus nazpět jsme stihli přesně na čas. Tam naše cesta končila, museli jsme se rozloučit a každý jsme se rozjeli svým směrem domů, ale nebojte se v hlavě už mám-e další cestu na ostatní místní kopce…

… Kotel