Vánoce v Rockies

Někdy v listopadu se vyskytla myšlenka strávit Vánoce lyžováním v Rockies. S tímto nápadem přišla Míša, kamarádka z práce. Naštěstí pro nás, mají s Normanem (další kolega) ve dvou pronajaté auto, takže se přidáváme k nim a 22.prosince vyrážíme směr Banff, stát Alberta.

Vzdálenost mezi Vancouverem a Banffem je 847 km a cesta má trvat necelých 11hodin. V 8 ráno přicházíme do půjčovny v North Vancouveru. Míša a Norman mají auto pronajaté přes nějakou německou stránku, která zprostředkovává půjčení aut přes další agenturu tady v Kanadě. Takže jak se dalo očekávat, i přesto, že provedli upgrade na větší auto, vyskytují se první komplikace. Čeká pro nás připravený Nissan Versa s téměř nulovým úložným prostorem. S lyžemi, snowboardem a všemi věcmi by bylo téměř nemožné se do auta vlézt ve čtyřech lidech. Týpek v půjčovně nám nakonec se slovy "No tak protože jsou Vánoce a vidím, že máte spoustu věcí...." dává klíčky k Mazdě 6, do které se vlezeme úplně v pohodě a můžeme vyrazit.Poslední zastávkou ve Vancouveru je Candadian Tire, kde kupujeme sněhové řetězy a pak už vyrážíme po Trans-Canada Highway #1 směr východ na Hope-Kamloops-Salmon Arm-Revesltoke-Golden-Banff.

Okolí Kamloops

První dvě hodiny je cesta poměrně nudná, ale když už jsme blízko Chilliwack, začínají se před námi tyčit první pořádné hory. Zastavujeme se na snídani v motelu v typickém americkém stylu a poté vyjíždíme po horské dálnici dál. Se zvyšující se nadmořskou výškou přibývá i množství sněhu. V nejvyšším bodě jsou kolem cesty několikametrové závěje sněhu. Naštěstí máme celou cestu slunečno a nesněží. Po překonání těchto "prvních" hor se krajina rázem mění v prérijní pustinu a v okolí města Kamloops už není po sněhu ani památky. Za Kamloops míjíme několik jezer kolem Salmon Arm a pořádné hory opět začínají, teď už Kanadské Rockies. Další zastávka v Revelstoke na načerpání nádrže, jídlo a výměnu řidičů. Za Revelstoke dálnice stoupá až do horského průsmyku Rogers pass ve výšce 1330 m.n.m. Rogers passu se docela obáváme kvůli množství sněhu, ale nakonec ho míjíme bez povšimnutí a znovu klesáme do Golden. Za Golden opět stoupání do Kicking horse pass (1627m.n.m.), což by měl být nejvyšší bod silnice a zároveň hranice mezi Britskou Kolumbií a Albertou, a pak už dolů do Lake Louise, odkud to je cca 50 km do Banffu.

Sulphur mountain nedaleko Banffu

 K hostelu, kde bude bydlet Míša s Normanem přijíždíme něco po 9 večerní. Cesta nám tedy trvala se všemi zastávkami necelých 12 hodin. Po check-inu nás pak odvážejí do Canmore, městečka ležícího dalších 20km za Banffem. Ubytování máme domluvené u kamaráda Jindry. Jindra pracuje v obchodě se sportovním vybavením Sports Experts. Víme, že má končit v 10 večer, ale už nevíme, že jsme po cestě překročili časové pásmo a čas se posunul o hodinu dopředu. Máme štěstí a u obchodu potkáme jeho kolegy, kteří mu zavolají, protože naše telefony mimo Vancouver a Whistler bohužel nefungují. Do 5 minut si pro nás Jindra přijíždí.

 Další den se po pozdní snídani v centru Canmore vydáváme na prohlídku Banffu. Městečko je krásně vánočně vyzdobené a je zde poměrně dost lidí. Projdeme se kolem Bow river údolím až k Bow Falls a zpátky. Počasí nám zatím přeje. Je poměrně jasno a ne úplně velká zima. Banff je totiž známý tím, že je zde poměrně mrazivo, běžně kolem -15° a méně. Večer se potkáváme s Míšou a Normanem na hostelu, dáváme večeři a domlouváme setkání v Sunshine další den.

 Banff Avenue

Na Štědrý den brzo ráno vyrážíme s Jindrou, jeho kanadskou kolegyní Elishou a známou, Australankou Sue, do lyžařského střediska Sunshine village. Kupuji si permici na 4 dny, která platí na tři areály - Sunshine village, Lake Louise a Mt. Norquai. Permice stojí 349$ plus taxa (podotýkám, že v Albertě je jen 8%, na rozdíl od 12% v BC). Kotlík vyráží poprvé na snowboard. Lyžovačka je super. Kanadské lyžování je ve srovnání s alpským docela velký rozdíl. Upravené sjezdovky se tady zrovna moc nenosí a hodně značených sjezdovek, převážně těch černých, vede lesem či neupraveným terénem. Lyžujeme s Jindrou a Elishou, zatímco Kotel se učí od Sue na snowboardu. Užíváme si zejména muld v části areálu s názvem Goat´s Eye a také sjezdovek kolem lanovky Angel Express. Odpoledne se potkáváme s Míšou a chvíli jezdíme spolu. Počasí je celý den spíše oblačné, tak bohužel ani jednou nevytáhnu foťák. Po výborné lyžovačce si jdeme odpočinout do termálů Upper Hot Springs v Banffu. Voda ve venkovním bazénu má 40° a jediná škoda je, že nesněží.

Další den vydatně sněží po celou dobu lyžování. Jedu opět na Sunshine, ale tentokrát už jen s Míšou a Normanem. Kotlík zůstává v Canmore s Jindrou a jde s ním na vánoční oběd ke Kanaďanům z práce. Lyžovačka je opět super, hlavně když si dáme pár jízd v čerstvém prašanu.

Z lyžovačky v Lake Louise

 Třetí den lyžování slibuje čerstvý prašánek, slunečné počasí a my, tentokrát jen s Míšou,  se vydáváme do Lake Louise. Lake Louise je možná tak 2-3x větší než Sunshine, ale za to o kus dál. Lyžování je úžasné. Počasí už snad ani lepší být nemůže a my si den maximálně užíváme. Po lyžovačce se jedeme podívat k jezeru Lake Louise, u kterého je obrovský hotel Fairmont Chateau. Před hotelem je na zmrzlém jezeře postavená ledová hradba a udělané kluziště. Má to tady příjemnou atmosféru. Jdeme si prohlédnout i hotel, kde nacházíme várnice s horkou čokoládou. Samozřejmě neopovrhneme, i když je to tam asi spíše pro hosty hotelu.
Další den opět Lake Louise a již čtvrtý, tedy poslední den lyžování. Nohy už značně bolí. Jízda převážně v boulích a terénu se na nás poměrně podepsala a pauzu na oběd protahujeme na dvojnásobný čas. Večer slavíme Normanovy 25.narozeniny a plánujeme program na poslední den před cestou domů. Míša s Normanem volí program s místní agenturou a bookujou si "Icewalk" v Johnston canyonu. My se rozhodujeme vydat se tam také, ale bez průvodce.

Po odbočení z dálnice na Johnston canyon jedeme ještě dalších 18km po menší cestě vedoucí divočinou. Sněhu je zde poměrně více a posléze musíme zastavit, protože nám cestu blokují dvě horské ovce, či kozy...Kdo ví...:-) Cesta je vůbec úspěšná, co se týče pozorování zvířat. Zanedlouho míjíme březový háj, kde je kůra stromů do určité výše ohlodána, což je znamení přítomností "elka", neboli česky jelen wapiti. Tři jeleni leží v trávě, ale bohužel i na můj velký objektiv 55-300mm jsou stále dost daleko.

Jelen wapiti

Johnston canyon je oblíbeným cílem turistů. Jedná se o vápencový kaňon s mnoha vodopády a divokou horskou říčkou. Turistická stezka vede skrz něj přes několik můstků a lávek. V zimě je říčka většinou zamrzlá a vznikají tak úžasné ledopády.

Ledolezení v Johnston canyonu

 Výlet si prodlužujeme ještě o další 3km k tzv. Ink pots, což jsou jezírka se studenou minerální vodou o konstantní teplotě 4°C.  Při zpáteční cestě kaňonem potkáváme skupinky s průvodcem a i Míšu a Normana. Výlet mají doplněný o mnoho zajímavých informací, horkou čokoládu, sušenky a na botách zapůjčené nesmeky. Jinak nám to přijde jako zbytečně vyhozené dolary (agentura si za toto účtuje něco přes 60$...). Po zpáteční cestě opět zastavujeme fotíme elky, kteří už se trochu přiblížili.
Ve čtvrtek ráno vyrážíme něco po deváté na zpáteční cestu. Myslím, že nikomu z nás se zpátky do města, kde ještě nepadla ani jedna sněhová vločka, nechce. Při odjezdu z Banffu nás provází polojasno a úžasné výhledy, především na majestátní Castle mountain. Při překročení Kicking horse pass už je zataženo a začíná sněžit. V Rogers passu je silnice uzavřená kvůli odstřelování lavin. Čekáme skoro dvě hodiny než náš směr může jet. Kolem cesty jsou zhruba 5 metrové závěje a v jenom místě je protější směr zcela zavelný sněhem. No prostě zima jakou jsem zažila naposledy ve Vysokých Tatrách, když jsme jezdívali na Podbanské. A to se mi možná jen zdálo, že je tolik sněhu, protože mi byly tak čtyři roky :-)
V Revelstoke se zastavujeme v jedné moc pěkné a útulné kavárně v rodinném domečku a pak už téměř za tmy pokračujeme dále. Nedaleko Kamloops nás zastavují policajti a Kotlík dostává svou první kanadskou pokutu za rychlou jízdu. Poprvé zabloudíme až, když jsme téměř zpátky ve Vancouveru. Dálnice se opravuje a značky Míšu svedou někam do Coquitlamu a jakmile se všichni probouzíme, nikdo, ani ona, neví, kde jsme.
Domů přijíždíme někdy mezi desátou a jedenáctou plni vzpomínek, odpočinutí a připravení na pracovní maraton a silvestrovské návaly lidí lačnících po donairu...Je třeba naplánovat další dovolenou....:-)

První lyžovačka

Tak jsem konečně projela své nové lyže!! V pondělí mi je Kotlík vyzvedl v servise a tak jsem mohla hned ve středeční day-off vyrazit na Cypress mountain!

Cypress mountain je ze všech tří středisek kolem Vancouveru asi nejlepší. Někteří tomu říkají malý Whistler. Středisko se rozprostírá na dvou horách - Mt. Strachan a Black mountain. Uvažuju, proč se to vlastně jmenuje Cypress mountain, když tam doopravdy žádná Cypress mountain není :-) Středisko nabízí 53 sjezdovek všech obtížností. Značení kanadský sjezdovek je trochu odlišné od alpských - začátečnické jsou zelené, středně pokročilí jezdí na modrých, pokročilí  na černých s jedním diamantem a experti na dvoudiamantových černých. Volný terén je značen oranžově. Nejvyšší vrchol - Mt.Strachan, měří 1440 m a  tím pádem je nejvyšším vrcholem North Shore mountains.

Ráno jsem vyrazila na 8 na autobus. Expres bus jezdí přímo z West Endu, zastávka je jeden blok od našeho bytu. Zpáteční jízdenka stojí 23$. Kotlík ráno vyrazil se mnou, ale kvůli počasí si plánovanou tůru odložil na další den a vrátil se domů.

Nahoru autobus přijíždí kolem půl desáté, vyrážím okamžitě k pokladně pro permici, do úschovny pronajmout si skřínku na věci a kolem 10 už jsem na svahu. Zprvu je dost mlha, takže než se ve středisku zorientuju, tak to chvíli trvá. Za hodinku se trochu rozjasňuje a mlha zůstává jen u dolních stanic lanovek. Středisko mi přijde trochu zastaralé, lanovky vypadají dost staře a vůbec tady neexistují turnikety na permice. Kontrolují se jen na dvou místech, když se jde ke sjezdovkám. Svahy jsou ale poměrně dobré, bohužel je akorát ještě spousta sjezdovek zavřených kvůli nedostatku sněhu (je tam asi 156cm). Především černé jsou nesjízdné. Věřím, že až dosněží ještě tak metr sněhu, bude to paráda. Na lyžích se mi jezdí parádně, i boty super, takže s vybavením jsem maximálně spokojená.

Na obědovou pauzu jsem si zašla do místní typicky lyžařské restaurace na polévku. Od 12 do 4 odpoledne tam měl koncert Nick Farrer, britský zpěvák a kytarista. Se svojí akustickou kytarou začal s Wish You Were Here od Floydů a pokračoval s Bobem Dylanem apod. No paráda a příjemně strávený lunchbreak :-)

Protože jsem celé dopoledne lyžovala na Black Mountain, tak jsem se odpoledne vypravila prozkoumat terén na Mt. Strachan. Tady se nachází více černých sjezdovek, bohužel opět zavřených. Počasí se značně vylepšilo a vyskytl se úžasný pohled na majestátní horu Lions, ale i na Bowen a Vancouver Island a jiné.

Pohled na Lions z vrcholku Mt. Strachan 

Lyžovala jsem skoro do čtyř. Autobus odjíždí o půl paté. Lyže jsem si dobře projela, dokonce utrpěly i pár šrámů :-(, a teď se můžu těšit na příští lyžovačku, doufám, že to bude v Kanadských Rockies... :-)

Zima je tady!

Jak se tak dívám na datum posledního příspěvku, tak jsem dva a půl měsíce nic nenapsala. Pravidelní čtenáři snad odpustí...:-)

Život ve Vancouveru se dostal do jistého stereotypu. Práce 5 dní v týdnu, 2 dny volno a tak pořád dokola. Při každé příležitosti dostat se z města vyrážíme na jednodenní výlety. Já hlavně z důvodu focení. Na konci srpna jsem si pořídila nového miláčka - Nikon D5100, který je teď mým hlavním společníkem na výlety :-) Taky proto, že už s Kotlíkem nemáme moc společného volna. Ve fotogalerii tedy přibyla spousta fotek z výletů a krásného kanadského podzimu.

První sníh na horách a pohled na marinu u Stanley parku

 Listopad končí, zítra tu máme prvního prosince, město ožívá duchem Vánoc a vrcholky hor jsou stále více a více bílé. Kolem Vancouveru jsou tři lyžařská střediska - Cyppress mountain, Grouse mountain a Seymour mountain. Momentálně už jsou všechny tři v provozu. Věhlasný Whistler Blackcomb samozřejmě také. Dnes jsem doplnila svou zimní výbavu a teď už jen čekám, kdy budu mít hotové montování vázání. Jak už to u mě bývá zvykem, tak vše dělám na poslední chvíli. Minulý týden jsem tedy byla strašně překvapená, když mi v servisu oznámili, že budou lyže hotové až 3. prosince. Jinak už bych se dneska proháněla na sjezdovkách jednoho z výše uvedených středisek.

Vybavení na zimu jsem si z největší části pořídila na Turkey Sale, což je obrovský výprodej modelů a kolekce předchozí roku, který probíhá každoročně ve Whistleru během víkendu okolo Díkůvzdání (od toho název Turkey = krocan). Krocaní slevy jsou i v obchodech ve Vancouveru, ale asi to není takhle obrovské jako ve Whistleru. Nikdy jsem snad neviděla pohromadě tolik lyží, snb, helem, rukavic, brýlí apod. :-)

Měla jsem z nákupu veškerého vybavení trochu hrůzu. Jak zvládnout za pár hodin vybrat si lyže, lyžáky, oblečení a vše ostatní. Nakonec to naštěstí proběhlo k mému překvapení velmi hladce. Spolu s Radkou a Petisem z Whistleru jsme na Turkey Sale dorazili už ve čtvrtek večer (oficiální opening byl páteční poledne). Byla jsem moc vděčná za informaci, že se to otvírá neoficiálně už čtvrteční večer. Výprodej je velmi populární a dobré věci mizí docela rychle. Oba jsou bohužel snowboarďáci, takže jsem se do suterénu s lyžařským vybavením vydala sama. První jsem zamířila na boty. Chvíli jsem vybírala sama, ale jakmile se mě ujal jeden ze zaměstnanců, tak jsem jenom seděla na lavičce a obouvala různé boty, které mi donášel. Po cca 40 minutách jsem odešla s párem Salomon Divine a nejhorší část nákupu byla za mnou. Výběr lyží byl překvapivě rychlý. Letos budu brázdit svahy na Salomon Lord. Prý nejlepší volba pro Whistler :-) Dále hůlky, pro změnu Salomon, a helma od Giro. Dvě ruce už byly málo, takže volám Petisovi, ať mi přijde pomoc. Lyže se mu líbí, tak jsem ráda, že jsem si snad vybrala dobře. Ale to se ještě uvidí na svahu. Pro tento den už nebyla síla vybírat cokoliv jiného, takže mířím k pokladně a jsem rázem o necelých 1000$ lehčí. Další den doplňuji výbavu o kalhoty Salomon, obal na lyže, rukavice a lyžařské ponožky. Bunda mi bohužel nepadla do oka žádná a na brýle už nebyly nervy. V pátek přišlo na výprodej mnohem více lidí.

Výbava po příjezdu z Turkey sale

O týden později vyrážíme na factory sale od Arc´teryx. Na doporučení Kuby přicházíme dvě hodiny před otevřením. Fronta se už ale táhne několik set metrů od vchodu. Nakonec čekáme skoro 3 hodiny než se dostaneme dovnitř. Výbava doplněna o lyžařskou bundu Arc´teryx Stingray :-) Obrovských výprodejů už mám na dlouhou dobu dost. Sice člověk pořídí vše velmi levně, ale davy lidí jsou nehorázné.

Teď už jen čekám, kdy poprvé vyrazím na kanadské svahy. Těště se brzy na další článek, který už snad bude o první lyžovačce :-)

Seattle a okolí

Čas tady v Kanadě běží neuvěřitelně rychle. Sotva jsme přijeli, tak už je za námi téměř půl rok. No nicméně je tady září, léto v Kanadě pomalu končí a my jsme si konečně domluvili společné čtyři dny volna a vyrážíme do Seattlu navštívit Kotlíkovu kamarádku Dášu, tzv. Dašiki.

Bus nám odjíždí brzy ráno, v 5:30, z vlakového nádraží Pacific Central. Městská doprava v tuto ranní hodinu ve Vancouveru trochu pokulhává, takže volíme taxi a během 15 minut jsme na nádraží. Cesta autobusem je v pohodě, staví akorát dvakrát ještě v rámci Vancouveru (Richmond, Surrey) a pak rovnou přes hranice do Seattlu. Na hranicích jsme naštěstí jediný autobus, takže nás tam zdrží akorát 10 minut. Musíme dát otisky prstů, vyfotí nás a po zaplacení 6$/osobu dostáváme do pasu razítko s povolením vstupu do USA bez téhle procedury platící do prosince tohoto roku. Po zbytek cesty dospáváme noc a brzy už se před námi rýsuje silueta Space Needle, dominanty Seattlu.

Space needle při západu slunce

V 9 hodin ráno přijíždíme na nádraží King Street Station nacházející se v centru města. Zanedlouho přijíždí Dáša, která nám vezme batohy domů a my můžeme pěkně nalehko na prohlídku města. Přidává se k nám ještě Michal, který je zrovna u Dáši taky na návštěvě.

Prohlídka města

První zastávku máme v Columbia Center - 76-ti patrovém mrakodrapu, kde se v jeho 73. patře nachází vyhlídková terasa s výhledem na celý Seattle. Cestou nahoru musíme několikrát přestupovat na různé výtahy, abychom se dostali až tam, kde potřebujeme. Michal zde naštěstí není poprvé, takže už se v budově vyzná. Vstupné stojí pár dolarů a dokonce to všichni ukecáme na studentské (student už je mezi námi jen Michal). Bohužel není dobrá viditelnost na hory, takže bohužel nevidíme dominantní Mt.Rainier, který se tyčí mezi horami za městem. Naštěstí máme v plánu si ho prohlédnout další den z bezprostřední blízkosti :-)

Posléze míříme na Pike Place Market, jedno z nejvíce turisticky navštěvovaného místa ve městě. Jedná se o trh, kde nakoupíte ryby, mořské plody, ovoce, sýry, květiny a spoustu dalších věcí, na které si jen vzpomenete. Málokdo ví (já jen díky moji sestřičce), že pod marketem se nachází zapomenutá ulička Post Alley, kde se před několika lety ujal zvyk lepit použité žvýkačky na zeď. Dnes se místu - zdi, říká Gum Wall a stalo se to další turistickou atrakcí.

Gum Wall v Post Alley

Další zajímavostí marketu je nejstarší Starbucks, který byl zachován v původním provedení. Množství lidí uvnitř nám znemožňuje vejít, natož udělat nějaké fotky...Než se naše plány s Michalem rozcházejí, navštívíme ještě společně čajový obchůdek, kde můžeme ochutnat několik výborných čajů.

Michal se od nás odpojuje a my scházíme na pobřeží směrem k molu 67. Tam se nachází slavný hotel Egdewater Inn, kde kdysi bydleli při svých turné po Americe Beatles, Led Zeppelin a další slavné rockové hvězdy. Vsadím se, že by se ještě na dně moře našly kusy nábytku, které tam tehdy Bonzo a ostatní Zeppelini vyházeli z pokojů :-)

Podél pobřeží pokračujeme až do Olympic Sculpture parku a poté odbočujeme nahoru směrem k Seattle Center, v jehož centru se nachází již zmiňovaná Space Needle a taky spousta muzeí. My máme namířeno do EMP neboli Experince Music Project, hudebního muzea. V Seattlu se psala nejenom rocková historie. Narodil se zde Jimmy Hendrix, z nedalekého Aberdeenu pochází Nirvana a z dalších kapel stojí za zmínku třeba Alice in Chains. EMP nabízí mnoho expozic - jedna věnovaná Hendrixovi, dále zrovna probíhá expozice o Nirvaně (Nirvana: Taking punk to the masses), v kytarové síni je možno si prohlédnout kytary, které byly vyrobeny za posledních 100 let atd. V interaktvní části si zkouším zahrát na bicí, basu, kytaru, klávesy a pro více zkušené rockery jsou tady i zkušebny, kde je možnost si něco zahrát či nahrát na reálné nástroje. Část muzea je věnovaná sci-fi a poslední expozice je o tom, jak vznikal Avatar.

Po několika hodinách strávených v EMP vyrážíme směrem k REI, což je síť outdoorových obchodů a tato pobočka v Seattlu by měla být tou největší v USA. Jedná se o dvoupatrovou prodejnu s lezeckou umělou skálou. Potkáváme se opět s Michalem a Kotlík si dává na stěně jednu cestu.

Poté jdeme společně najít sochu Jimmyho Hendrixe a večer míříme k Dáši do Redmondu. Večer u bazénu s vířivkou a BBQ je příjemným zakončením dne.

Ráno vstáváme tak akorát, abychom kolem desáté vyrazili směr Mount Rainier National Park.V plánu je treking v oblasti Paradise přímo po horou. Cesta z Redmondu tam trvá cca 2,5h. Po cestě se ještě zastavujeme ve vesničce Ashford, kde právě probíhá Rainier mountain festival. Kromě různých soutěží, lezecké stěny apod. je zde hlavně výprodej outdoorového vybavení. To se nám hodí a Kotlík si kupuje trekové hůlky za dobrou cenu.

Turistické stezky v okolí Paradise jsou úžasné. Mt.Rainier se majestátně tyčí nad všemi rozkvetlými alpinskými loukami, údajně nejkrásnějšími na světě. Ujdeme okruh několika kilometrů a vracíme se zpátky na parkoviště. Po cestě jsou neuvěřitelné výhledy, fotíme sviště, kteří jsou jen několik centimetrů od nás a užíváme si nádherného počasí. Nahoře se dokonce brodíme ve sněhu, ale i přesto je horko jen na kraťasy a tílko.

Mt.Rainier

Po cestě zpátky vysazujeme Michala na letišti, kde naštěstí stíhá svoje letadlo do New Yorku. Celé léto pracoval na Aljašce a teď má před sebou poslední týden ve státech.

Večer vymýšlíme plány na další den. Nějak se ovšem nemůžeme shodnout, tak necháváme rozhodování na ráno a po pár pivkách jdeme spát.

Ráno vyhrává varianta odpočinkového dne, takže po snídani vyrážíme na Capitol Hill ke hřbitovu Lakeview cemetery. Je zde pohřben Bruce Lee, jeho syn Brandon a údajně taky Jimmy Hendrix. Jak to většinou bývá, tak nikde není přesně popsané, kde uvedené hroby hledat. Víme jen, jak mají hroby Leeových vypadat. Po malé procházce rozlehlým hřbitovem se radši zeptáme dvou malých kluků, kteří po hřbitově jezdí na koloběžkách a vypadají jako místní. Samozřejmě ví a k hrobu Bruce a Brandona nás zavedou. Kde je lokalizovaný Hendrix bohužel nevědí (po pozdějším hledání na internetu zjišťuji, že se hrob nachází na úplně jiném hřbitově - tak příště...).

Hrob Bruce a Brandona Lee

Z hřbitova míříme k domu Kurta Cobaina, kde se v dubnu roku 1994 zastřelil. Kousek od domu se nachází lavička, na které sedával a na plotě domu je spousta vzkazů od fanoušků Nirvany.

Oběd si dáváme v thajské restauraci nedaleko a pak se válíme pár hodin na pláži u jezera Lake Washinghton. Poté vyrážíme do města nakupovat (zejména na popud Kotlíka), což je ovšem brzy ukončeno, protože Dáša domlouvá na večer double kajaky na jezero. Projížďka při zapadajícím slunci je velmi romantická, míříme na druhý konec jezera, abychom viděli vodní želvy. Naší lodi se ovšem nepodaří projet řasama, tak zůstáváme zablokovaní dokud se Dáša se Saulem nevrátí zpátky. Želvy tedy bohužel nevidíme a akorát se oba shodneme, že už spolu na double kajaku nikdy nepojedeme :-)

Saul, který nám vyjížďku organizoval nás poté pozve na večeři k němu domů. Na grilu nám udělá krevety s pestem a rybu. Dobrůtka největší. Mimochodem se jedná o Saula, o kterém byla natočena jedna z epizod dokumentárního seriálu Přežít!, viz epizoda Smeteni vlnami.

V pondělí ráno Kotlík odjíždí v 7:40 vlakem zpět do Vancouveru a já ještě zůstávám, abych si trochu více prohlédla město a pochodila po obchodech. Odjíždím před pátou busem zpátky. Na hranicích opět pohodička a kolem osmé jsem zpátky ve Vanu.

Fotky jako vždy na Picase: Seatlle zde a Mt.Rainier zde!

Whistler podruhé

Poslední dva týdny se mi trochu změnily šichty. Kolegyně Bahar odjela na 3 týdny domů do Turecka a já mám za ní její ranní směny od 8 do 16h. Výhodou jsou nejenom volné večery, zvýšený plat, spoustu nových zkušeností v kuchyni, ale taky mám stejně jako ona volné víkendy. První víkend nám propršelo, ale ten druhý odjíždíme do Whistleru, kde právě probíhá downhillový festival Kokanee Crankworx a v sobotu jeho nejlákavější část - Red Bull Joyride Evolution of Slopestyle aneb downhillové závody, největší svého druhu na světě.

Opět využívám Craiglist, ale tentokrát pro zajištění odvozu tam a zpět, abychom nemuseli busem. Na můj inzerát mi odpovídají tři lidé, tak si dokonce můžu vybírat v kolik hodin pojedeme :-) Ozývám se nakonec na první Mattymu a domlouváme odjezd v 11 od likáče (liquor store) na Robson street, tzn. cca 15 minut pěšky. Matthew je sympaťák z Quebecu. Jede do Whistleru fotit závod jako dobrovolník. Auto je plné. Přes Craiglist sehnal kromě nás ještě další dva lidi. Cesta trvá necelé tři hodiny, což je zhruba 2x více než obvykle. Do Whistleru míří na sobotu spousta lidí, takže se tvoří značné kolony.

Do Whistler Village přijíždíme kolem druhé hodiny odpolední a já hned volám Petisovi, kde se nachází. Petis propadl downhillovému kolu, tudíž využívá půjčovnu demo kol zdarma a do 3h jezdí. My se jdeme tedy podívat do centra, kde je spousta stánků s kolama, autogramiády jezdců a bike trialové show. Posbíráme pár plakátů s podpisy s věnováním a vyrážíme na domluvený sraz s Petisem. Musím zmínit další z náhod. Ve Whistleru se vyskytovalo tento víkend asi 25 tis. lidí. Po 5-ti minutám co jsme tam byli, za náma přiběhla naše bývalá spolubydlící Isabel...Kanada je malá, svět je malý...:-)

Závodní bikepark

S Peťou se svezeme k nim domů, kde necháváme věci a vzápětí se hned vracíme zpátky do Village, protože Peťa od 4 pracuje. Závody začínají až v 17:30. K bikeparku tedy dorazíme právě včas, abychom si našli vhodné místečka odkud budeme jezdce pozorovat.

Závody jsou úžasné. Jezdcí předvádějí úžasné triky na několika skocích a tady se to neobejde bez několika hrůzostrašně vypadajících pádů. Vítězem je jasný favorit Brandon Semenuk, místní jezdec. Na druhém místě Cam Zink, který jako jediný skočil na posledním skoku frontflip (salto vpřed) a třetí místo obsazuje patnáctiletý jezdec Anthony Messere. Musím říct, že i když mě nikdy dowhill nijak nenadchnul, tak tady se mi to hodně líbilo a opravdu to byla zábava. Dokonce bych si to někdy i ráda vyzkoušela, alespoň nějakou základní lehkou sjezdovou trať. Ve Whistleru se nachází největší bikepark na světě...

Po závodech se scházíme s Radkou a míříme z přelidněné Village zpátky do Whistler Creekside. Hospůdka Dusty´s, kde jsme seděli minule je bohužel kvůli privátní akci zavřená, tak musíme až do vzdálenější Ronald´s. Dáváme si výborné fish&chips a americký Budweiser. Ten u nás ovšem nemá moc úspěch, další pitcher (džbán) už tedy volíme radši kanadské pivo Okanagan Spring.

Co se týče místních kanadských piv, tak některé jsou opravdu moc dobré. Jako favorita z těch kanadských mám asi Granville Island z Vancouveru. Musíme ještě navštívit tamnější pivovar. Zmíněný Okanagan spring byl taky dobrý a pak není špatné ani pivo přímo z Whistleru (Whistler lager tuším...). Nejčastěji ovšem chodíme na českou Plzeň, která strčí všechna kanadská piva hravě do kapsy :-) Na doma si kupujeme plechovkové pivko Pabst.

Po návratu z hodpody otvíráme francouzské vínečko a po příchodu Petise někdy po půlnoci nepohrdneme domácí slivovicí, kterou jim přivezli nedávno rodiče. Ráno lehce bolí hlavička, ale jinak jsme v pohodě a vyrážíme na Whistler a Blackcomb mountain!

Lanovku nahoru máme díky zimním skipasům Radky a Peti levnější, ale i tak nás to ale stojí asi 37$. První vyjíždíme pod Whistler mountain. Úplně nahoru se kvůli značné sněhové pokrývce bohužel nedá, ale i tak jsou výhledy úžasné. Při jízdě nahoru vidíme první medvědy, celkem asi tři. Už se zdržujou více nahoru od vesnice a polehávají na sjezdovkách, kde si hledají různé bobule.

Pod Whistler Peak

Z Whistler mountain se lanovkou Peak 2 Peak dostáváme na Blackcomb mountain. Peak 2 Peak je něco naprosto šíleného. Jedná se o lanovku, která visí nad údolím mezi oběma horama a několik set metrů se kabinky pohybují na laně bez jediného sloupu.

Peak 2 Peak Gondola

Od stanice lanovky na Blackcombu se necháváme vyvézt autobusem na další lanovku a odtud na Seventh Heaven (Sedmé nebe) - oblast střediska, kde se na ledovci ještě stále jezdí. Je tam postavená spousta snowparků. Většina z nich se už ale balí, protože i tady se za pár dní s ježděním končí.

Před jízdou dolů se ještě stavujeme na výbornou brokolicovou polévku u stanice lanovky. Tady budu asi chodit až budu v zimě ve Whistleru lyžovat. Naposledy se kocháme pohledem na celé středisko a hory. I když už je velká část sjezdovek bez sněhu, je vidět, jak je celé středisko obrovské. Představte si to největší alpské středisko, co znáte a ještě ho tak minimálně 5x znásobte a máte Whistler - Blackcomb, největší kanadský zimní resort.

Po zpáteční cestě dolů opět vyhlížíme medvědy. Na jednom z posledních sněhových polí na jinak už zelené sjezdovce všichni vidíme černý flek. Nikdo nic neříka, protože nechceme být za blázna, že si myslíme, jestli to náhodou není medvěd. Jakmile jsme blíže, černý flek se pohne a my všichni vykřikneme: "MEDVĚD!!" Válí se tam na sluníčku na břiše a chladí se o sníh. Opravdu nádherný obrázek. :-)

Lanovka z Blackcombu vede do Upper Village, což je část Whistleru s těmi nejluxusnějšími hotely. Procházíme se uličkou farmářských trhů a vyrážíme k autu. Petis zase spěchá bohužel na 4 do práce a my se s Radkou vydáváme pro plavky a na koupačku k Alta lake. Po slunění u jezera se jdeme najíst do nově otevřené pizzerie Creekbreads. Dělají tam opravdu výbornou pizzu, možná jednu z nejlepších, co jsem kdy jedla.

Odvoz máme domluvený na 9 od benzinky. Matthew má trochu zpoždění a nakonec čekáme asi 20 minut. Nečekaně u nás zastavuje auto a někdo na mě z něho mává. Vyskakuje moje bývalá kolegyně z Donairu Bianca a nadšeně mě zdraví. Vtipné je, že kdybych tam neseděla s Kotlíkem, tak si mě ani nevšimne :-) Bianca nedávno skončila v práci a míří do Toronta. Cestou tam si udělala krásný roadtrip přes kanadské Rockies.

Nakonec jsme kolem 11 večerní doma a máme před sebou další pracovní týden...

Svět je malý...a o náhody v něm není nouze...:-)

Příhoda první

První z náhod už začala na schůzce účastníků programu Zažijte Kanadu na kanadské ambasádě v Praze. Schůzka se konala někdy v první půlce března. Vydali jsme se na ni oba, abychom se dozvěděli spoustu důležitých informací od lidí, kteří už se z Kanady vrátili. Hned v šatně jsme se potkali s Kubou a Bárou, které Kotlík zná z Hannibalu, outdoorové prodejny nedaleko Hudy Sportu na Slezské.
Kuba s Bárou přiletěli do Vancouveru v půlce května, asi měsíc a půl po nás. Kuba má strejdu, který kdysi emigroval do Kanady a žije v Severním Vancouveru. Bára nakonec začala pracovat se mnou v Donairu, takže tam přibyla další Češka.
Krátce po našem příjezdu jsme se na jeden z výletu vypravili do Cypress fall parku, obhlídnout místní boulderingovou oblast. Hned u prvního z bouldrů jsme natrefili na slovensky mluvící rodinku. Dcera se pokoušela o některé z bouldrů a rodiče ji v tom očividně podporovali. Dali jsme se s nimi do řeči a zjistili jsme, že tady emigrovali před 25 lety a žijí v Lynn Valley. Dcera Míša už se v Kanadě narodila a je nadšenou lezkyní.
Kuba s Bárou se přes strejdu dostali k hlídání baráku slovenské rodině, která odletěla na 3 týdny na dovolenou na Slovensko. No a shodou okolností jsme zjistili, že se jedná o ty stejné Slováky, které jsme tehdy potkali na bouldrech...

Příhoda druhá

Asi před měsícem dostal Kotlík kontakt na jistou Žanetu, kamarádku jeho známých, která měla přiletět do Vancouveru. Zkontaktovali se na facebooku, kdyby Žaneta potřebovala nějaké důležité informace ohledně pobytu tady.
Pár dní na to se v Donairu objevila nová zájemnkyně o práci, další Češka - Žaneta. Místo ji bylo doporučeno kamarádkou, která tam loni pracovala. Protože se zrovna hledali noví zaměstnanci, tak Žanetu po dobrých zkušenostech s Češkama hned vzali. Žaneta posléze přivedla i kamarádku Míšu, takže momentálně už nás pracuje 6 holek z ČR. A to jsem se chtěla zdokonalovat v angličtině....:-D
No nicméně, když jsem se tehdy doma zmínila, že máme v práci novou Češku jménem Žaneta, tak se Kotlík nestačil divit, protože samozřejmě vyšlo najevo, že se jedná o tu stejnou Žanetu, která ho zkontaktovala.

Příhoda třetí

Jak jsem se zmínila v předchozím článku o Monice a Alešovi, tak se tohle setkání také neobešlo bez náhod. Při sestupu z Mt. Gardner jsme se s Monikou daly do řeči a samozřejmě došlo i na obvyklou otázku - "A co jsi studovala?". Můj obor je hodně neobvyklý, takže když jsem odpověděla - "Požární ochranu", tak se na mě okamžitě otočila a zeptala se "Ségra studovala to samé...Neznáš Editu???". No samozřejmě, že znám Editu. Edita je moje spolužačka a kamarádka z vysoké. Byly jsme spolu ve skupině celých šest let :-) No a najednou potkám její sestru na Bowen Islandu v Kanadě!!! :-)

Doufám, že tady budou příhody ještě pokračovat. Začíná mě bavit, jak je svět malý...:-)

Tak a je to tu, mám další historku:

Příhoda čtvrtá

Tak se jednou bavím s kolegyní Biancou z Německa a ptá se mě, co mám za školu. Teda poté, co se díví, že už mi je 26 let a mám vystudovaného inženýra. Tipovala mi 22...:-) Když řeknu, že požární ochranu, tak mi odvětí: "No zrovna se k nám na barák nastěhovalo pár Čechů a jeden z nich říkal, že má to samé. Že prý končil letos...". No pár lidí z nižšího ročníku znám z výcviku, většinu od vidění, tak se domnívám, že bych ho mohla znát. Bianca si ovšem bohužel nepamatuje jméno, ale podle popisu mě napadá pouze jediný člověk, který by jel po škole do ciziny - bývalý spolužák Radim, který kvůli nějaké zkoušce opakoval a nakonec s náma nekončil. Okamžitě si ho přidávám na facebooku, abych zjistila, že to je opravdu on...
No a z toho vyplývá, že Vancouver je velmi malý a pokud se zde vyskytne někdo, koho známe nebo s ním máme společné známé, není možné, abychom se nepotkali...:o)

Bowen Island

Předpověď počasí vypadá hodně slibně a já mám zase v neděli volno. Plán je jasný - výlet na Bowen Island. Bowen Island je ostrovní obcí patřící k Metro Vancouver (metropolitní území obklopující město Vancouver), která má asi 3,5 tisíce obyvatel. Leží 2o minut plavby trajektem z Horseshoe Bay - obce nedaleko West Vancouveru. Musím tady podotknou, že West Vancouver neboli Západní Vancouver je nejbohatší oblastí snad v celé Kanadě.

Trajekt na ostrov jezdí z Horseshoe Bay téměř každou hodinu. Jízdenka stojí 10,20 a je zpáteční (resp. při jízdě nazpět z ostrova už nikdo lístky nekontroluje). Z původního plánu jet trajektem v 9 sejde, protože se nám nechce vstávat, ale vyrážíme na desátou. Bohužel nám expres bus do Horseshoe Bay akorát projede kolem zastávky, tak musíme jet normálním, který stojí skoro všude a tak přijíždíme k terminálu 9:58 a na loď už se nedostaneme. Možná si říkáte, proč nám ten expres bus ujel, resp. projel...No tady to funguje tak, že pokud je autobus plný, tak se mu rozsvítí vepředu tam, kde běžně bývalo "GO Canucks GO", "Sorry, bus full" a nezastavuje na žádných zastávkách. Nejsme v Ostravě ani v pražském metru, takže lidi se tady v dopravních prostředcích neumí mačkat, proto se stává, že je bus plný, i když doopravdy plný není a dva lidi by se tam úplně s přehledem vlezli.

V Horseshoe Bay

Nevadí, nakonec odjíždíme trajektem v 11h. Plavba trvá přibližně i s vyloděním cca 20 minut. Ve Snug Cove míříme nejdříve do místního infocentra pro nezbytnou mapu a vymýšlíme plán dne. Kolem laguny k jezeru Killarney a poté nahoru na Mt. Gardner, což by měl být nejvyšší vrchol ostrova. Po cestě k jezeru míjíme sádky, rodinku chytající hady a taky bikepark, z kterého je Kotlík úplně nadšený a lituje, že nemá své downhillové kolo.

Killarney Lake

Jezero obcházíme částečně jen z jedné strany a odbočujeme k Gardner Harderer Trail, který vede na oba vrcholy Mt. Gardner - jižní i severní. Převýšení je kolem 600 metrů, vrchol má v přepočtu něco kolem 730 m.n.m. Stezka vede převážně lesem. Turistické značení je mizerné. Kanaďani by se měli hodně co učit od nás. V jednom místě, kdy stoupáme po strmé pěšině nahoru, zjišťujeme, že jsme mimo značku. Nechápeme, kde jsme špatně odbočili, ale musíme se vrátit z kopce kousek dolů a díky protijdoucím turistům nalézáme správnou stezku. Výstup nahoru nám trvá něco kolem dvou hodin. Jižní vrchol je trochu zklamáním, protože kromě kamenného mužika, zde není vůbec nic, jen palouček v lese a žádné výhledy. Po nezbytné vrcholovce nás dochází mladý pár a kupodivu na nás začnou mluvit česky. No jo, tady jsou Češi opravdu všude.
Na severní vrchol už tedy míříme spolu s Alešem a Monikou ze Severního Vancouveru. Druhý vrchol už stojí za to. Ze dvou dřevěných heliportů jsou nádherné výhledy jak na Vancouver, tak na druhou stranu směrem na Squamish a Whistler. Počasí je luxusní.

Severní vrchol

Z vrcholu scházíme na druhou stranu na hlavní silnici vedoucí do Snug Cove. Po ostrově jezdí malý bus ze Snug Cove do Bluewater. Bohužel, ale zrovna žádný nejede, tak se vydáváme po silnici pěšky a zkoušíme stopovat. Máme štěstí a po čtvrthodince se Alešovi podařilo stopnout ochotnou paní, která nás zavezla až k trajektu, i když tam vůbec neměla cestu. Můžeme si tedy zapsat do deníčku první kanadskou zkušenost s autostopem! :-)
Na trajekt čekáme asi 20 minut. Já si dávám v místním stánku výborný BBQ Burger, Kotlík jeho oblíbený hotdog. Týpek za grilem je sympaťák a vypadá jak Krokodýl Dundee :-D V Severním Vancouveru se loučíme s Mončou a Alešem a míříme do Lynn Valley ke Kubovi a Báře, kteří nás pozvali na večeři - lososa na grilu. Krásný den je zakončen příjemným večerem a kolem 1. hodiny ranní jsme zpátky doma :-) A ráno hurá do práce...

Fotky jako vždy na Picase - ZDE!